1. kapitola: Pohřeb staré dámy

10. února 2014 v 20:03 | Marrei |  I'm Death, nice to meet you.
Hezký večer, drazí,
mám tu pro vás první kapitolu nové povídky - I'm Death, nice to meet you. Jedná se o Larry, netuším, kolik bude mít kapitol, možná málo, možná hodně, to je zatím ve hvězdách. Snad mě nezabijete za můj občasný černý humor a milování ironie. Vím, že v této povídce budou věci, u kterých se smát člověk nemá, někteří moralisté mě možná budou chtít poslat do pekla, za to se omlouvám. Jen vím, že některé věci je třeba brát poněkud... s nadhledem. Tak to dělám stále a docela to funguje, řekla bych.
Speciální poděkování pro Meredith a Beth, ale také všem, co si povídku přečtou, zanechají komentář a snad budou číst i nadále. :)




Poprvé jsem ho uviděl na pohřbu jeho prababičky. Malý, sotva desetiletý kluk, co spolu se svými sestrami stál u své plačící matky. Hlavu jí bořil do vrstvené černé sukně, i když jsem si byl jist, že celou situaci patrně moc nechápe. Byl ještě dítě, v ten moment pro mě jen jeden z mnoha přihlížejících. Ale stejně jsem si ho všiml. Děti nemají na pohřbech co dělat.

Já také ne, ale to je fuk.

Někdo tu měl zemřít, cítil jsem to. Kdokoliv jiný by to nazval jako smrtelnou atmosféru, vznášející se opar ve vzduchu. Špatná předtucha, na kterou vás upozornil váš šestý smysl.

Asi by to u mě tak také bylo. Ale to bych musel být normální. Což jsem tak trochu nebyl.

Ošklivý, zamračený den. Na obloze se vyřádily veškeré odstíny tmavě modré, šedé a černé. Bílé obláčky zmizely a slunce nad tím vším zavřelo oči. Sněhová pokrývka lidem křupala pod nohama. Třásli se zimou. Nebo kvůli pláči? V tomto směru jsem si nebyl jist.

Jediné, co jsem v tu chvíli věděl naprosto s jistotou, byl fakt, že tu má někdo zemřít. Brzy.

Skutečně jsem ho po okamžiku hledání objevil. Nejednalo se o toho chlapce, který mě předtím zaujal, na toho jsem už ani nepomyslel. Toto byl dospělý muž. S hlavou skloněnou stál u hrobu a opíral se o hůl. Nejspíš čerstvý vdovec.

No, moc dlouho se tak označovat nemohl.

Zvedl se vítr. Ledový, zabodával se do kůže jako ostří nože. Začalo sněžit. Lidé se postupně rozcházeli. Až na něj, stále tam stál. Já také, na druhé straně jámy, kterou ještě nikdo nezasypal. Koukal se na tu rakev - byla krásná, opravdu, z tmavého dřeva a jednoduchá, naprosto elegantní - a na tvářích mu umrzaly slzy.

Za celou svou existenci jsem nepochopil, proč je na hřbitově tolik stromů. A proč je nikdo nekontroluje, aby je náhodou neporazil trochu prudší vítr. Pak to dopadá takto.

Ustoupil jsem, když se dub řítil k zemi. Jen pár menších větviček mě šlehlo, ale jak by to mně mohlo ublížit? Na rozdíl od toho staršího pána, co to schytal plnou silou.

Zemřít na pohřbu své ženy. Zase jsem pro jednou zavrtěl hlavou nad Osudem a jeho smyslem pro humor.

Přelezl jsem tlustý kmen a seskočil k tělu. Ležel přímo na rakvi hlavou dolů. Zatřásl jsem duší. Pán něco zabručel.

"No tak, pojďte, nemám na vás celý den." Skutečně jsem ho neměl. Ještě mě čekalo několik pochůzek.

Duše se neochotně zvedla a zhmotnila se do přízraku. Muž vypadal mladší, průhlednější. A naštvanější. Vypadal, že mě chce uškrtit.

"Vy!" obořil se na mě. Nechápal jsem, nepřišel mi nějak povědomý.

"Vy vrahu!" pokračoval.

Chtěl jsem se obořit, že já nezabíjím, pouze mrtvé doprovázím na onen svět, neboť náš drahý Stvořitel zapomněl na přímou, jednoduchou cestu tam, ale pak jsem si uvědomil, čím by to asi mohlo být. Podíval jsem se na sebe, respektive na to, co jsem měl na sobě.

Abyste rozuměli - jednou z obrovských nevýhod mé činnosti je fakt, že mohu vypadat jakkoli. Každý si mě představuje jinak. Většinou je to černý kousavý háv a kosa. Občas něco jiného. Minulý týden jsem zrovna vyzvedával holčičku - umřela na rakovinu, chudinka - která si mě představovala oblečeného v růžových minišatech. Blonďatého. Hádejte, jak jsem asi vypadal. Ano, jako panenka Barbie.

Tento starý pán si mě naopak představoval jako německého vojáka z druhé světové války. To jsem bral, jejich uniforma byla pěkná. Jen jsem nechápal, proč tak vyvádí, když je to vlastně jeho vina. Ale vysvětlete to takovým lidem. Za svého života se bojí smrti. Samozřejmě, často je to podle nich absolutní konec, po kterém už nic nepřijde, ale oni si neuvědomovali, že to také byla jediná skutečná jistota, kterou měli.

"Vy…!" A zase. Povzdechl jsem si, a přes hlasité protesty duši popadl. Byl to vcelku jednoduchý proces. Stačilo se rozmáchnout a pořádně ji hodit nahoru, občas pomoc, pokud se zapletla do větru. Když mi přišla osoba sympatická, celou cestu jsem ji držel za ruku a povídal si s ní.

Dnes jsem tomu muži jen trochu foukl a sledoval, jak se ztrácí v oblacích. Neměl bych to dělat, měl bych se chovat slušně a být jim všem příjemným společníkem, ale někdy to prostě nejde, věřte mi. Zvlášť v případě, když si vás zemřelý představuje jako nepřítele, kterého by v normálním případě nejradši zabil.

Vylezl jsem z hrobu a oklepal se. Má podoba se změnila, vrátila k normálu. Uniforma jednotek SS se přeměnila na kalhoty a pletený svetr, zkontroloval jsem jen, zda mám zpět své kudrnaté vlasy. S očima jsem se nenamáhal. Nikdy se neměnily. Byl jsem za to rád. Miloval jsem jejich barvu, připomínaly mi dobu, kdy jsem se narodil, mou matku a celou rodinu.

Povzdechl jsem si a zatřásl hlavou. Nesnášel jsem své vzpomínky, které se někdy v situacích, jako byla tato, vykrádaly na povrch. Všechno se to stalo neuvěřitelně dávno. A vzpomínat bylo lidské. Jenže já se za člověka považovat nemohl.

Vydal jsem se pryč z hřbitova, ruce v kapsách a s hlavou svěšenou. Měl jsem práci, to ano, ale mně ubíhal čas naprosto jinak než ostatním. Okamžik se cvrkl na setiny vteřiny, hodiny někdy trvaly léta i staletí.

Povzbuzen zvláštním pocitem jsem vzhlédl. Stál tam. Ten chlapec, kterého jsem spatřil už předtím. Jeho maminka u něj klečela a objímala ho. Třeštil oči směrem, odkud jsem přišel. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že stále fouká a sněží. A že on to všechno viděl.

Minul jsem ho, věnoval mu svůj pohled, který ale stejně nemohl spatřit. Někteří lidé mě dokázali vycítit, ten náhlý závan vzduchu a odporný pach smrti, jak to nazývali. Netušil jsem ale, že jeho oči mě pozorovaly celou cestu až k bráně, viděly, jak jsem se poděl pryč. Netušil jsem, že to byla jedna z mnoha věcí, která ho dohnala do bílé místnosti s nechápajícím doktorem, co si snad myslel, že může porozumět lidským myslím a povahám. Netušil jsem ani, že to možná bylo poprvé, co jsem ho spatřil, ale vůbec ne naposledy.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Meredith. | 10. února 2014 v 20:09 | Reagovat

Já vážně nevím, co ti mám psát. Je to dokonalé.
Líbí se mi ten námět a Harry. A prostě.
Strašně ráda bych ti naspala nějaký komentář, na který by si nezapomněla, ale pochybuji, že se mi podaří.
Ale zkusit se vše má vše.
Takže na začátek.
Larry.
Někdy mi připadá, že o něm se píše až příliš. Že málokdy se napíše o jiném páru, ale na druhou stranu Larry je prostě Larry. A k tomuhle se to hodí.
...
(Tři tečky prý vyjádří vše, řekl mi jednou Tomáš, tak doufám, že i tady. V nejhorším si stěžuj u něj!)
A celá první kapitola je úžasná. Ten humor v ní a náhled na svět.
A malý kluk.
A k tomu ten poutavý styl psaní.
Co víc si člověk může přát ke čtení?
Nic.
<3

2 Dania | 10. února 2014 v 22:36 | Reagovat

Uhm... Je to dobré teším sa na ďalšiu.
Celkovo nápad a všetko ma oslovilo už na začiatku :)

PS: Z niekadiaľ sa mi tvoj štyl pisania zdá povedomí a ja si viem kto si :)

3 Salazaret | E-mail | Web | 11. února 2014 v 12:16 | Reagovat

Sama nevím proč jsem začala číst.
Možná... ze zvědavosti?
Ano. Možná.
A jsem ráda. Píšeš neskutečně dobře. Na první kapitolu to zní dobře.
Sice neznám - One Direction - Ale třeba poznám, ne?
Děkuji za povídku.
Sal.

4 Michato | 12. února 2014 v 15:44 | Reagovat

To je úplně úžasný :)) Tohle je tak strašně neotřelý :) Napjatě očekávám další díl :) Ty to jednou někam dotáhneš, píšeš úžasně, tak nějak..lehce :D

5 Chriss | Web | 12. února 2014 v 15:50 | Reagovat

Už píšeš? Jen piš, tohle mě fakticky chytlo, to se tak často nestává, takže potlesk.

Máš skvělý styl psaní, všechno to popisuješ tak lehce. A černý humor? Sem s ním, černý humor miluju, vždycky mě dostává. A podle toho námětu se ten černý humor bude vyskytovat snad všude... Jen tak dál! :3

6 Dj Perush | 30. března 2014 v 21:13 | Reagovat

Začínám číst. A klepu se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama