2. kapitola: Upovídaná Christine

12. února 2014 v 17:03 | Marrei |  I'm Death, nice to meet you.
Zdravím! :))
Nejprve bych chtěla moc poděkovat za komentáře, neuvěřitelně mě potěšily (a protože u některých netuším, jak vám odpovědět, je to dole, pod kapitolou ^^). Prozatím se bude držet spíše jen u Harryho a toho, jaké to vlastně je, když jste Smrt. Ale nebojte, on ten Louis brzy na scénu přijde také.
Za betu děkuji Meredith a za komentáře zase budu neuvěřitelně vděčná. :3



Rušný den, kdy každý někam pospíchal. Lidé se prodírali okolo mě a já postával na podstavci jakési sochy. Netušil jsem, kdo na ní byl. Jak jsem odhadoval, někdo významný. A mrtvý, samozřejmě.

Ale když se zabýváte dopravou zemřelých na onen svět, čas na vzdělávání vám jaksi nezbude.

Mohu to říci jako někdo, kdo ani nevěděl, že měl tu čest tam dostat - respektive mu ukázat cestu, neberte to tak, že jsem ho zabil - i několik nositelů Nobelovy ceny.

A vlastně i samotného Alfreda Nobela, když jsem jednou zaskakoval v Itálii. Jenže to musíte brát tak, že jakmile vydechnete naposled, je naprosto jedno, kdo jste. Co jste udělali. Smrt to nezajímá, přenese vás tam, ať jste zabili kohokoli, kradli, vyspali se s celou svou rodinou. Ani pak vás z toho nikdo neobviní.

Jak by také mohl, když celý váš život je jen jeden z mnoha příběhů, jež napsal Osud ve volné chvilce?

V tu chvíli a ten den, jednoho roku dvacátého prvního století jsem se na tu postavu jen díval. Nebyla mi povědomá. Žádné výrazné rysy. Mohl to být člověk stejný jako další tisíce. Nemusel jsem ho vůbec převádět já, ale na nic z toho jsem nepomyslel. Nudil jsem se, čekal.

Na další smrt. Asi to nezní moc hezky, ale neberte to špatně. Je to můj úkol, mé poslání. Pokud vám tam vadí to slovíčko smrt, úmrtí a podobně, nahraďte ho třeba bleskem. Sběratelé blesků, co se toulají světem a snaží se zachytit tyto přírodní úkazy, vám přeci také nevadí, ne?

Na blízkém přechodu naskočila červená, doprava se pohnula. Různobarevná auta, dodávky. V zatáčce se objevil dvoupatrový autobus. Připomínalo to zpomalený film. Za léta praxe vás možná někdy něco překvapí, třeba fakt, že se ten mladý muž skutečně utopí ve sklenici vodě a jeho spolusedící se zadusí vidličkou, ale tohle bylo jasné.

Seskočil jsem z podstavce a vydal se k vozovce. Minul několik lidí, kteří se náhle rozhodli jít opačným směrem. Zvláštní, co ten lidský šestý smysl dovede.

Neviděl jsem ji, ale slyšel její smích. Někdo ji patrně honil, přibližovala se až moc rychle. Neviděla, co je před ní. Jako neřízená střela vletěla na silnici. V dalším okamžiku ležela na zemi, sražená autobusem, který se neúspěšně pokusil zastavit. Alespoň to bylo rychlé.

Přešel jsem k ní. Výhodou u mladých duší je to, že se rychle vzpamatují, často se samy dostanou z těla. Tak tomu bylo i teď. Vznášela se ve vzduchu a ochromeně zírala na to cosi pod sebou, co ještě před chvílí obývala. O kousek dál se na tmavém asfaltu rozplácla čokoládová zmrzlina.

"Já…," začala. Možná chtěla zkusit, zda může i v tomto stavu mluvit.

"Umřela jsi, ano," doplnil jsem ji a soucitně se na ni podíval. Vykulila oči.

"Kdo jste?" zeptala se přímo. Jednoduchá otázka. Většinou jsem dostával složitější, často se vztahovaly k podstatě vesmíru a podobných záležitostí. Jenže tato dívka byla ještě moc mladá na to, aby mě hned poznala.

"Smrt." Spatřil jsem její vyděšený výraz. Pohlédla zpět na tělo. Na lidi, kteří se k němu seběhli. Na řidiče, kterého kdosi uklidňoval. Na hlouček stejně starých dětí, jak postává opodál. Její kamarádky plakaly a chlapci k tomu neměli daleko.

Nemějte jim to za zlé, ve dvanácti je normální plakat, když ta zmrzlina jen tak roztává na silnici. A zemřela vám kamarádka, samozřejmě, na to bych zapomínat neměl.

"Mám tě odvést dál," promluvil jsem, když už příliš dlouho mlčela. Přikývla. Nabídl jsem jí ruku a ona ji opatrně stiskla.

"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se ji po chvíli. Pozvolna jsme stoupali vzhůru, byl krásný, jasný den. Obloha bez mráčků, hezký jarní den. Pokud tedy zapomenete, že tu někdo právě umřel.

"Christine," odpověděla. Pak se zadívala na mě. "Jak vy?"

"Smrt."

"Ne, to ne. Vy snad nemáte nějaké své jméno, normální jméno?" dívala se na mě se zájmem. Takový už jsem dlouho nezažil a líbil se mi.

"Harry," pousmál jsem se a ona přikývla. Pak bez toho, abych ji nějak pobízel, sama se rozpovídala. Po několika minutách jsem sám zjistil, že byla neskutečně ukecaná.

"Stále tomu nemůžu uvěřit, víte? Bylo mi dvanáct. Jako vážně, dvanáct. Narozeniny jsem měla před dvěma měsíci, to ještě bylo hnusně a já se těšila, že bude hezky a ono tohle. A taky jsem chtěla jít s kluky ven, ale nešlo to, máma mi to furt zakazovala, že nastydnu a budu nemocná a zhorším se ve škole a znáte to, že jo, takový děs a ono teď ještě tohle, i když by to mohl být sen, co myslíte? Víte, já ani nevím, jestli jste skutečný, jste tak trochu bledý a celý černý, není vám moc velké teplo?"

Cynicky jsem si pomyslel, že se některá z jejích učitelek - patrně ta zlá, co nemá ráda děti a učit šla ze zcela neznámých důvodů - ještě bude radovat.

"Ne, není mi teplo," odpověděl jsem jí a usmál se. Zjevně ji to potěšilo, a tak směle pokračovala dál.

"Měla jsem se dneska sejít s Louisem, akorát jsem skoro zapomněla, a tak jsme za ním běželi… Asi mu to řeknou, co myslíte? Ach, trochu mě to mrzí, slíbil mi pusu. Minule jsem dostala jenom na tvář a většina holek od nás ze třídy už dostala i tu normální, prostě se líbaly a já ne. Víte, jak je to hrozné?"

Soucitně jsem přikývl. Popravdě, jsem téměř o tisíciletí starší než ona, a to jsem byl rád i za tu pouhou na tvář. Jiná doba, jiný mrav, jak vidno.

Pohlédla dolů a já s ní. Vzdalovali jsme se, ale přesto jsem zem viděl dost zřetelně. Ten shon, lidi, zastavenou dopravu a policii. Normální den byl rázem narušen jednou smutnou událostí. To už tak bývá, v jednu chvíli obdivujete krásné počasí a pochutnáváte si na zmrzlině, v druhou už můžete jen plakat.

Vlastně je to jeden z důvodů, proč upřímně nenávidím Osud.

"Támhle ten," ukázala na jednoho chlapce, co stál opodál. Zázrakem jsem přesně věděl, koho myslí. "To je Louis," řekla mi. Ale já už nepřikývl, můj zrak se dál upíral na tu postavičku v dáli.

I takto z výšky mi byl povědomý. Jako Smrt nepotkáte často mnoho lidí dvakrát či víckrát. Stačí jednou a dost. A pokud ano, musí k tomu existovat nějaký důvod.

A ten většinou dobrý dvakrát nebyl.

Panovalo krásné jaro. Jednu dvanáctiletou dívku srazil autobus. Já ho uviděl poprvé. Dozvěděl se jeho jméno.

Louis. Ten chlapec s modrýma očima, co tehdy stál na hřbitově.



Komentáře:
Meredith - Přemýšlím, jestli jsem ti dostatečné díky vyjádřila na FB. Ale ještě jednou - moc a moc děkuji, drahá. :3
Dania - Ach, děkuji, jsem ráda, že tě to zaujalo. A povědomá ti být skutečně mohu. :))
Salazaret - Psala jsem ti na blog, ale netuším, zda se to odeslalo správně. Ale děkuji moc, vždy mě těší i komentář od člověka, co ani 1D nezná, ale přesto se nebojí se do nějaké té FF pustit, zvlášť pokud má zkušenosti z jiných fandomů, mnoho z nich mi totiž přijde všeobecně na vyšší úrovni. :)
Michato - Vždycky mě zajímalo, co se myslí tím lehce, já se občas i u psaní vztekám, chudák můj stůl. :D Ale děkuji moc, těší mě to, zvlášť to, že jsi na můj blog znovu zavítala. :)
Chriss - Tak to tu máš, za to jméno se omlouvám, člověka něco den předtím napadne a ve výsledku toto... :D Děkuji moc, drahá. :3
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chriss | Web | 12. února 2014 v 17:14 | Reagovat

Celkem ironie, já takhle ukecaná vážně nejsem, ale slíbená pusa od Louise by se mi líbila, ačkoliv bych jí raději viděla u někoho jiného... Nahahah.

(Fakt nejsem ukecaná?) ... (Jen na netu, hehe.)

Prosím, vážně, PROSÍM, další díl? O:)

2 Meredith. | 12. února 2014 v 17:19 | Reagovat

Absolutně nemáš zač!
Takže co bych k tomuhle měla napsat? Už teď to miluji (i když jsem to už milovala z té první) a absolutně se těším na hlavní zápletku (a věř mi mám hned několik námětů!).
Tohle je úžasné a tak tragické. I když ten konec to trochu vyrovnal. I přesto že umřela, je stejně upovídaná.
Co dál?
Zbožňuji tvé psaní a mohu hrdě prohlásit, že tohle je první povídka od tebe, kterou čtu takhle, vždy jsem četla buď až když byla pořádně rozjetá a nebo dokončená. I když za tohle čtení může spíš to, že jsem beta. :D

3 F. Drake | Web | 13. února 2014 v 6:42 | Reagovat

Tak teď jsem se k tomu konečně dostala, abych si tuto povídku přečetla a mohu říct jen: "Páni." Ani nevíš, jak moc se mi to líbí, ten nápad, to sepsání, ten děj.... Jen tak dál, budu netrpělivě čekat na další díly.

4 Michato | 13. února 2014 v 17:53 | Reagovat

Já tím lehce myslela jako že se to čte plynule, nejsou v tom žádné takové ty stylistické chyby a tak :D Já sama sice nejsem schopná psát, ale mám hodně čtu (poslední dobou i FF) a jsou věci, které mají v sobě nějaké nelogické věci ( kdy například má postava hnědé vlasy a o dvě kapitoly dále je to "modrooká blondýnka") a prostě si strašně užívám číst tvoje věci :)
Tvůj blog jsem si hnedka dala do záložek a od teď tě budu stalkovat :D
Prostě je ta povídka úžasná a víc nedokážu říct, ale věř, ty si zasloužíš daleko lepší vyjádření chvály, to jen já to nejsem schopná zformulovat :D
A strašně se jako potterheads těším na to, až přidáš nějaké povídky do HP FF rubriky (třeba by mohl být Drarry ? :D 3:D)

5 Lily of the valley | Web | 14. února 2014 v 20:46 | Reagovat

Ahoj, blog mě nahodil na náhodnou adresu - a jsem tady. Sice o One Direction nevím nic, a jediný štěstí bylo, že jsem si nejdřív nevšimla, že se jedná o fan fiction o nich... Ale myslím, že jakožto naprosto nezúčastněný člověk mi je to úplně jedno, o koho jde. Protože sakra, tohle je dobrý!
Máš zajímavý styl psaní. Nevím, jak to formulovat, ale tvoje věty jsou psány lehce, jestli to dává smysl. :) Text nádherně plyne, prostě se všechno krásně čte, a stačily mi dva odstavce první kapitoly a už jsem věděla, že si přečtu i tu druhou a budu si muset někam zapsat adresu blogu. :)
Nápad se Smrťákem je boží, holčina byla perfektní, pobavilo mě to. Morbidní nebo nemorální, jak jsi psala u první kapitoly, mi to nepřijde vůbec. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama