3. kapitola: Katyňský masakr v hodině dějepisu

15. února 2014 v 10:50 | Marrei |  I'm Death, nice to meet you.
Hezké sobotní ráno přeji. :)
Třetí kapitola je na světě, upřímně doufám, že mě za ni nezabijete, protože přeci jen... O:) Děkuji moc za komentáře - vůbec jsem nečekala, že jich bude tolik *zatluče do stolu, ať to nezakřikne* a tak za ně moc a moc děkuji. :)
A za betu děkuji Mer. :3



Nenáviděl jsem, když mě mé poslání zavedlo do škol. Nedělo se to dvakrát často - naštěstí - ale i tak to bylo něco nepříjemného. Představte si totiž třídu. Normální školní třídu s lavicemi, černou tabulí a vyučujícím, co si v klidu vykládá, když si zrovna někdo jen tak umře.

A ne, skutečně to není dobře, protože se díky tomu jeho spolužáci vyhnou té čtvrtletce z matematiky.

Ocitl jsem se tam v momentě, kdy učitel něco zaujatě vyprávěl o druhé světové válce. Stačila mi minuta, abych pochopil, že tomu vůbec nerozumí a vypráví blbosti.

Co čekat, na rozdíl ode mě ji nezažil.

Přemýšlel jsem, co je to tentokrát. Často se jednalo o nějaké záchvaty, skryté nemoci, špatné zacházení s kyselinami.

Rozhlížel jsem se po studentech a uvažoval, kdo to bude. Všem jim bylo maximálně šestnáct. I když ty dívky vypadaly podezřele starší. Možná to dělal fakt, že byly opravdu spoře oděné. Nebo zmalované? Kdo ví.

Asi bych se měl omluvit své kolegyni, že jsem jí před měsícem řekl, že vypadá jako kurva. V porovnání s nimi byla oblečená jako jeptiška.

Pak jsem si ho všiml. Seděl v poslední lavici, sám. Zrak zabořený do sešitu a zapisoval si poznámky. Vlasy mu padaly do čela.

Netušil jsem, co mě vedlo k tomu, abych se posadil na volnou židli vedle něho. I kdybyste mě mučili, vyhrožovali tím, že pár let budu muset pracovat přesčasy a mrtvé brát rovnou po tisících, neřekl bych vám to.

Protože jsem to sám nevěděl.

A mimo to, já už ty přesčasy zažil. Pěkných šest let v historii lidstva, zvlášť když zrovna zastupujete v Polsku.

Usadil jsem se vedle něj. Spatřil jeho vyděšený pohled. Překvapeně jsem se na něj otočil. A uvědomil si jednu věc.

On mě necítil, jak to dokázali někteří vnímavější jedinci.

On mě viděl a právě teď na mě vyděšeně zíral.

"Kdo jste?" zašeptal vyděšeně. Nestihl jsem odpovědět, protože jeho nepozornost spatřil vyučující.

"Tomlinsone! Co jsem říkal?"

Viděl jsem, jak Louis zbledl. Jenže to nebyla jeho chyba, a tak jsem začal mluvit. On to po mě jen zopakoval. Učitel se otočil a nechal ho na pokoji. Chlapec se zadíval do sešitu a na kus papíru něco napsal. Pak ho přisunul ke mně, abych si ho mohl přečíst.

Kdo jste?

Chvíli jsem přemýšlel, co odpovědět. Byl jsem zmatený, protože on patrně nebyl ten, kdo měl teď zemřít. Necítil jsem ten tajemný opar, duši, která se chystala opustit tělo. Ale on mě přesto viděl. Proč? Jak?

"Harry," odpověděl jsem po chvíli. Nemohl jsem prozradit, kdo vlastně jsem. Doufal jsem, že jméno mu bude stačit. Spletl jsem se. Napsal na papír další dvě slova.

Jen Harry?

"Ano."

Viděl jsem, jak se zamračil. Na výklad učitele se vůbec nesoustředil, a na můj vkus to byl až moc zvědavý chlapec. Ale divte se mu.

Co tu děláte?

"Čekám." Znovu jsem se rozhlédl po místnosti. Pocit sílel. Ale něco tu bylo špatně.

Vycházel až z mnoha přítomných lidí. Nelíbilo se mi to. Věřte mi, nemám rád hodně mrtvých pohromadě.

Na co?

Ale přesto všechno byl ten pocit ještě moc slabý na to, aby nadešla má chvíle. Objevil jsem se příliš brzy. To se občas stávalo. Ne moc často, ale ano.

Louis udeřil perem na papír, aby upoutal moji pozornost, která se na okamžik přesunula k ostatním v místnosti, a upozornil mě na nezodpovězenou otázku.

"Na správný čas." Nerad jsem lhal. A tak mu říkal jen kousky pravdy. Nebyl to idiot a já věřil, že si z těch kousíček něco sestaví. Nespletl jsem se.

Někdo má zemřít? Ruka se mu třásla, když to psal. Písmo bylo kostrbaté a nehezké, naprostý pokyn toho předešlého. Znovu jsem nechápal, proč se lidé tolik smrti děsí. Proč jim to nahání takový strach, že vmžiku změní své priority, názory, proč náhle litují věcí, které se staly kdysi dávno.

Přikývl jsem. Znovu jsem se rozhlédl. Už jsem věděl, kdo by to měl být. Ale nelíbilo se mi to.

Komu také ano, když zjistí, že ten učitel už žádnou další hodinu neodučí. A pro přinejmenším pět Louisových spolužáků z prvních lavic je to poslední hodina dějepisu.

A oni berou Katyňský masakr.

Jak znám smysl pro humor našeho drahého Osudu, tak se jednalo o ty nejchytřejší ze třídy. Možná i vítěze nějakých soutěží. Možná někdo z nich by mohl získat nějakou významnou cenu.

Kdyby dneska nezemřel.

"Kdo?" sykl, kašlal na všechny okolo. Slečna z lavice před námi se na nás otočila, i když mě neviděla. Jen Louise, co si podle ní mluvil sám pro sebe.

Taková zabedněnost, lidé v takových případech nikdy nebrali v úvahu, že ten druhý vidí něco jiného než oni. Duchy, anděly, Smrt… Kam se vytratila fantazie a představivost, drahé dvacáté první století?

Podíval jsem se na něj. Tvářil se vyděšeně.

"Proč vás vidím? Proč vás ksakru už zase vidím?" ptal se šeptem. Z jeho hlasu jsem cítil zoufalost.

"Netuším," odpověděl jsem popravdě. "Ty dnes nemáš zemřít. Ani nikdy předtím."

Vypadal, že ho to trochu uklidnilo. Tedy až do té doby, než stejně jako já zaslechl neobvyklý ruch z chodby. Tázavě se na mě podíval. Přikývl jsem.

"Doufám, že se znovu potkáme až ve správný čas," pousmál jsem se na něj a vstal. Učitel přešel ke dveřím a otevřel je.

Neměl to dělat.

Střela ho zasáhla přímo do prsou. Děti začaly ječet a panikařit, snažily se schovat před běsnícím střelcem.

V momentě, kdy se vrah otočil a zadíval směrem ke mně a Louisovi, stáhl jsem ho na zem a lavici také, přetočil ji tak, aby ho chránila. Vzápětí mi okolo hlavy, přímo na místě, kde modrooký ještě před vteřinou stál, proletěla kulka. Další proletěla stolem, ale Louisovi neublížila.

Z chodby se ozvaly výkřiky. Venku houkala policejní siréna. Vrah zpanikařil a jednoduše vyskočil oknem.

Z třetího okna.

Vrhl jsem poslední pohled na Louise, který se choulil na zemi. Netušil jsem, proč jsem to udělal. Co mě to napadlo. Plést se do lidských záležitostí. Ale snad se to stát mělo.

Vždyť dnes neměl zemřít.

Ten den jsem se nahoru vracel s patnácti mrtvými. Jeden vrah, jeden učitel, jeho dvě kolegyně a jedenáct dětí různého věku. Přesto mi to bylo poněkud ukradené. Jediné, na co se má mysl soustředila, byl fakt, že mě čeká schůzka s Osudem. A že bude mít co vysvětlovat.


Komentáře:
Chriss - Ano, ukecená "jen" na internetu. Ale je super, že tuto malá vraždu bereš tak v klidu, děkuji. :D
Meredith - Jaké náměty má moje drahá beta? To by mě poněkud zajímalo, i když to vypadá, že by se z toho mohlo vzejít i něco poněkud... delšího. O:) Taky jsem ráda, že to čteš "jinak". Mám od tebe ty skvělé komentáře a skvělou betu, hihi. ^^
F. Drake - Jsem ráda, že se ti povídka líbí. Děkuji za komentář, moc mě potěšil, drahá. :)
Michato - Ach tak, konečně mi to někdo vysvětlil, moc děkuji. A já mám osobního stalkera? Páni! :D No... na HP také dojde, neboj. Akorát si nejsem jista, zda to bude zrovna Drarry - obecně Harry není má oblíbená postava, radši mám tu starší generaci - Poberty, Snapea, Luciuse, Bellatrix, ale kdo ví, třeba se něco objeví. Zatím ale nejnadějněji vypadá jedna povídka na GoT. :)
Lily of the valley - Ach, další osoba, co 1D FF normálně nečte? To mě neuvěřitelně těší, děkuji moc za tvá slova. :) A stále to není moc morbidní? Přiznávám, že mám poněkud zvláštní smysl pro humor (a zbožňuji historii, tak proč si tam ji trochu nepřidat O:)).
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Meredith. | 15. února 2014 v 11:06 | Reagovat

Nechtěj vědět! (To za á a za bé no polovina se už vyplnit nedá kvůli téhle kapitole!)
Ale má drahá Elízo (promiň, nemůžu si pomoct),
tohle je podle mě zatím ta nejlepší kapitola, co jsi napsala a jsem si také jista, že to jiná trumfne, ale zatím je to tahle.
Možná může za to ten rozhovor mezi Harrym  a Louisem a prostě vše okolo.
Tedy je mi líto těch patnácti lidí a to hodně, tedy jen čtrnácti, vrah si za to může sám...
Co dál mám psát? Snad jen to, že další díl bude, doufejme, brzy!
Zbožňuji tě! <3

2 Chriss | Web | 15. února 2014 v 13:08 | Reagovat

Lou, Lou, ty dítě štěstěny.

Proč když neustále klikám na "Následující kapitola", nic se neděje?! *hysterický pláč*
Čekám, budu se snažit být i trpělivá, ale moc dlouho to nevydržím, jen abys věděla O:)

3 Michato | 15. února 2014 v 17:27 | Reagovat

Tohle je úžasný :D Jak jsi napsala že se musí setkat s Osudem, tak mě hned napadl Osmund Sudd z Darrena Shana (to asi neznáš, není to zase tak známé, ale je to taky strašně úžasná série) :D
Strašně se mi líbilo, jak Harry zachránil Louise :3
Na téhle povídce mám těžkou závislost :D (i když ta první jednorázovka byla taky úžasná :3)
A na povídku z prostředí GoT se taky těším, i když jsem GoT vzdala u druhé série seriálu a u Hostiny u vrány u knížek :D Ale když je to od tebe, tak to určitě bude úžasný :))

4 Lily of the valley | Web | 15. února 2014 v 21:23 | Reagovat

A je to ještě lepší! Jo, těch šest let někde u Osvětimi si mohl "užít". I když, když přemýšlím nad tím, jaké to bylo pro mnohé vysvobození, tak se mu nejspíš ještě vrhali kolem krku. :)
Louis má očividně "štěstí" a Osud má asi nějaké perfektní plány, co? :) Holt kolem některých osob ta Smrt lítá častěji, a můžem jen doufat, abychom to nebyli my - teda, ten Harry asi nebude k zahození, co? :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama