5. kapitola: I psychiatr občas vyskočí z okna

19. února 2014 v 18:16 | Marrei |  I'm Death, nice to meet you.
Death: *Moriarty's voice* Did you miss me? Did you miss me? Did you miss meee?

Pardon, trochu mi hrabe.

Kapitola věnována mé drahé Meredith. Ona ví, za co všechno. Děkuji ti a doufám, že jednoho dne budeš skutečně šťastná, nevím, kdo jiný by si to zasloužil víc.




Dva roky jsou krátká doba a mně to uběhlo nějak rychle. Přitom se nic zásadního nestalo, nic zvláštního, neobvyklého, nic.

Ptal jsem se všech mrtvých, co stáli za rozhovor a důstojné odvedení. Dohady politiků, někde nějaké nepokoje, které hrozily tím, že se zvrhnou v občanské války, občas tsunami, zemětřesení. Dohady vědců a další a další…

Prostě nic, co by vám řeklo, že na dveře klepe třetí světová válka.

Zdálo se to divné, protože minule jste to mohli čekat, pokud jste byli schopní otevřít oči. Anexe Rakouska, ovládnutí Habeše, Mnichovská dohoda a pár dalších věcí. A když si to neuvědomili tehdy, teď na mě všichni zesnulí koukali, jako kdybych spadl z višně.

Třetí světová? Nikdy!

Ha. Ha. Ha.

Jenže teď, když už konečně ty dva roky a pár dní uběhly, jsem měl naprostou jinou starost.

Louise.

Vycítil jsem, že se blíží čas, kdy nastoupí ke mně do učení, abych to tak řekl. Osud byl laskavý, vždycky vám dal vědět, co chystá. (Samozřejmě vyjma válek, genocid a podobných záležitostí.)

A tak jsem se jednoho dne ocitl v ordinaci psychiatra. Pravda, tam jsem se moc často neocital. Ale když nastane pravý čas, zjevíte se prostě tam, kde je i váš budoucí učeň. Naposled - to jsem musel učit nějakou šílenou Irku - jsem byl osobně rád, když jsem to měl za sebou a mohl se vrátit ke své normální práci. A tentokrát na mě čekal někdo, kdo musel chodit k psychiatrovi.

V sedmnácti. Ležel na lůžku, zíral do stropu a odpovídal na otázky. Na skutečně debilní otázky jen tak mezi námi. Pravda, nemohl jsem soudit, nikdy jsem u psychiatra nebyl (ve středověku se blázni navlékali do šaškovského hávu, nebo prostě za nevyjasněných okolností umírali), ale i tak tento muž v bílém plášti nevypadal zrovna v pohodě.

"A jak byl vysoký? Ukazoval se v záři duhy? Měl kosu? Nebyl u něj chlapec, co se jmenoval Mort?"

Louis trpělivě odpovídal na všechny jeho otázky. Jako kdyby nemyslel na nic jiného než na ty úsečné odpovědi. Po několika minutách jsem si uvědomil, o kom to mluví.

O mně.

I když jsem nepochopil, co má znamenat pokračující diskuze o nějakém černém koni. Na žádném zvířeti jsem neseděl už hodně dlouho. Navíc, jak bych ho proboha dostal sem? Nebo kamkoliv jinam? Víte, jak to je nepraktické?!

Musel jsem si odkašlat. Louis se otočil, a pak na mě zůstal civět v němém šoku. Psychiatr ho jen nechápavě sledoval.

"Děje se něco?" zeptal se.

"Je tady," odvětil Louis. Ignorujíc tuto jejich debatu jsem se posadil na volnou židli.

"Zdravím, Louisi," pozdravil jsem. To je slušnost, víte?

"C-co tady chcete?" vykoktal.

"To je na delší povídání. Abych tě ale uklidnit, neumřeš," ujistil jsem ho rychle. Nechápavě na mě zíral, a tak jsem pokračoval. "Nerad bych to ale řešil v této společnosti, takže…" natáhl jsem k němu ruku.

Váhavě se na ni díval, ignoroval všechno, co mu říkal ten psychiatr. Něco křičel, ale sám jsem netušil co. Po chvíli se jí chopil. Pak vykřikl.

Stalo se to, co vždycky. Jeho duše opustila jeho tělo a zmocnila se naprosto samostatná ve své čiré podobě. Šokovaně zíral na tu hromadu svalů a kostí, jak zůstala ležet na lůžku. A pak se podíval na sebe. Na mě.

"Já…," dostal ze sebe namáhavě.

"Ano. Vítej v klubu Smrtí."

Na okamžik na mě jen tak zíral, patrně se snažil ten fakt přijmout. Já ani on jsme nevnímali podivné snahy doktora oživit jeho tělo. Teprve, když se ozvalo tříštění skla a on vyskočil z okna, jsme se za ním podívali.

"On je-?" začal, ale zavrtěl jsem hlavou.

"To bychom poznali. Patrně jen hodně ošklivé zranění. Možná pak pro něj někdo skočí do nemocnice," pokrčil jsem rameny.

"Co má všechno tohle znamenat?" zeptal se nechápavě.

"Jsi Smrt, abych to tak řekl. A já tě budu muset zaučit," vysvětlil jsem ve zkratce.

"Zaučit?"

"Ano. Jak odnést mrtvého, jak se k němu chovat, pak nějaká ta psychická odolnost," vyjmenovával jsem.

"Takže už nejsem živý?" zeptal se poněkud zklamaně? Zlomeně? Nebyl jsem si jist a vůbec mě to mátlo.

"Netuším, jak to myslíš. Ale abych tě uklidnil, jako Smrt se dožiješ mnohem vyššího věku, jestli se to tak dá brát," pousmál jsem se chlácholivě.

"Kolik vám je?" zeptal se zvědavě. Povzdechl jsem si.

"Nechtěj po mně, abych to počítal. Už nějaký rok to bude. Možná století."

"Co všechno jste zažil?" pokračoval.

"Druhou světovou, viktoriánskou Anglii, renesanci, bitvu o Hastings a kdo ví, co ještě. Všechno si to nepamatuji." Pro mě to nic zvláštního nebylo, a tak jsem ze sebe dostal první věci, co mě napadly.

Šokovaně na mě zíral. "To jste asi docela vážený, že? Jako v tomhle, v odnášení mrtvých," dostal pak ze sebe.

"Za prvé, tykej mi, jsem Harry a žijeme ve dvacátém prvním století. Za druhé, ne vůbec ne, jsem spíš jeden z těch mladších."

"Mladších?"

"Nejstarší je Sára, čtyři tisíce let praxe. I když teď končí," povzdechl jsem si.

"Končí? To jde?" zeptal se zvědavě.

"Ano. Prakticky můžeš skončit kdykoliv, ale moc bych to nedoporučoval. Když máš víc odsloužených let, tak si pak můžeš vybrat nějaké věci, co se ti stanou v dalším životě. Hodně Smrtí toho pak využívá," poznamenal jsem trpce.

"A vám se to nelíbí?"

"Asi to také jednou udělám, ale když už takhle tři způsobili druhou světovou - a ty přesčasy bych ti opravdu nepřál - a dalších pět je chce patrně překonat, tak to moc zábavné není."

Nechápavě na mě zase zíral. "Třetí světová?" vykoktal pak.

Přikývl jsem. "Ale snad se to obejde bez nějaké genocidy. V Hirošimě jsme v jednu chvíli pracovali ve třech, ale pořád lepší než několik měsíců v Osvětimi, věř mi."

"Jasně," hlesl po chvíli.

"Měli bychom jít. Už určitě někdo někde umřel," poznamenal jsem.

"To nebylo hezké," podíval se na mě káravě.

"Na to si zvykneš."

"Na tebe?"

"Ne, na to, že nic není vlastně hezké. Život, svět, smrt… všechno je to stejně ošklivé a nudné." Zvedl jsem se ze svého místa a nastavil mu ruku, abychom se přenesli.

"Nemáte pravdu," oponoval mi.

"To si povíme později, ano?"

Přikývl a chytil se mé ruky. Stačil zlomek sekundy a ocitli jsme se v nemocnici. Dětské oddělení. Díky ti, Osude, to bude hezký trénink na začátek.


Komentáře:
Meredith - A já tvé komentáře zbožňuji, víš to, drahá? O:)
Chriss - Máš to tu, ani to nebolelo, ne? Ale klidně přijeď. :D
Michato - Smrtčí sex? Panebože. :D To si někam zapíšu, a pak si to budu číst, až mi bude smutno! :D Děkuji! A závislost není dobrá v žádném případě, co vás to sakra učím... :D
Lily of the valley - Přesně! Brumbál. Akorát tenhle to má všechno napsané. Takže pokud chcete vědět, jak to dopadně, najděte Osud. A děkuji. :3
IQY - Děkuji. A hned to tady máš. O:)

(A ještě děkuji za komentáře u Naposledy. I když jste si ji skoro vydupaly. A na další jednorázovku si hezky počkáte, až budu mít jarňáky. Hehe. :D)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Meredith. | 19. února 2014 v 18:32 | Reagovat

Jsi neskutečné zlatíčko. Vážně. Děkuji za věnování.
Abych tu jen neděkovala, tak musím říct, že je to vážně skvělé.
Chudáček Louis. Je toho na něj moc.
A ten psychiatr? To jako vážně? Vyskočil z okna? Nezdá se ti to trochu příliš? (Dobře, smála jsem, ale to nic na tom nemění)
Je to zase úžasně napsané a já to zbožňuji!

2 Michato | 20. února 2014 v 10:58 | Reagovat

Asi není dobrý když se u toho směju co ? :D asi bych měla navštívit Louisova psychiatra :D
Vážně nechápu, jak můžeš takhle vtipně podat smrt (To je lichotka, kdyby náhodou) :D
Když už máme jako smrtky Harryho a Louiho, co udělat jako další smrtky i Zayna, Nialla a Liama ? Mohli by udělat smrtčí kvintet :D A zpívat zesnulým :D

3 IQY | 20. února 2014 v 11:16 | Reagovat

hech, psychiater ma pobavil, aj keď bol dosť labilný - skok z okna kvôli "smrti" - mala som za to, že sú odolní, prešpekulovaní a podbití školou i praxou
tento zjavne nebol :)))

ale pravdou ostáva - v Tvojej poviedke sa prelínajú desivé momenty - choroby detí, bolesť, nešťastia - desivo ťažká téma, no zvládaš to zatiaľ s prehľadom a super do nich vkladáš kúsky humoru

presne takýto druh myslenia ma dostáva a preto Tebe a Tvoje Múze držím palčeky, nech vytrváte spolu ešte dlho a tešíte nás čitateľov až do "bezvedomia" - veď "smrť" to istí :))))

... a Louis, nedaj sa, chlape, bojuj, vydrž, tvoj kápo nás určite ešte prekvapí... hi, hi

4 Lily of the valley | Web | 20. února 2014 v 20:14 | Reagovat

No. Já nevím, to je furt dokola, bych se opakovala - mě se to líbí, líbí, líbí! :)
Chudák Smrťák, první smrt na dětském oddělení, to bude asi situace. Ale aspoň to nebude jako pitomý dospělý, co nechápe, proč by měl jít pryč...
No, já letím, dneska to nebude žádnej dlouhej komentář. :) Těším se na další :)

5 Chriss | Web | 22. února 2014 v 15:08 | Reagovat

No, Marrei, to jsi to Louisovi ulehčila. Smrt dětské bytosti hned na začátek? Měla by ses stydět, drahá!

A omlouvám se, že komentuju až teď, ale nějak jsem neměla čas ani náladu lézt na notebook. A koukej přidat další díl! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama