6. kapitola: Je libo rakvičku se šlehačkou?

22. února 2014 v 19:28 | Marrei |  I'm Death, nice to meet you.
Připadám si neskutečně zlá, omlouvám se. A také za to, že mám nepochopitelnou tendenci pojmenovávat některé vedlejší postavy po lidech, o kterých nějak vím, že tuhle povídku čtou, pardon. O:) Ale jinak příjemné počtení, drazí. :)




"Nemocnice?" zeptal se Louis nechápavě a rozhlédl se okolo sebe. Bílé stěny, nějaké ty dětské kresby, které tu ale příjemně rozhodně nepůsobily.

"A kde jinde by asi lidé umírali?" podíval jsem se na něj nechápavě. "Dobře, na první převádění to asi není nejlepší, uznávám, ale jsou i horší," věnoval jsem mu chlácholivý pohled.

"Horší? Co třeba?" zeptal se nechápavě, zatímco jsme kráčeli chodbou a blížili se ke dveřím pokoje, kde už měl brzo někdo opustit tento svět.

"Michaelu zaučovali v Bergen-Belsenu během tyfové epidemie, pořád si chceš stěžovat?" nadzvedl jsem obočí. Honem zavrtěl hlavou.

"První důležitá informace - víš, jak poznáš, kam jít?" zeptal jsem se a schválně zastavil. Louis se rozhlédl okolo sebe, jako kdyby se snažil něco najít. To čeká, že bude mít cestičku vysypanou drobečky?!

"Uhm… ne," hlesl. Povzdechl jsem ji, ale co se už dalo dělat. Neměl bych se na něj zlobit, přeci jen, je to jeho poprvé.

"Zhluboka se nadechni. Něco ucítíš. Je to takový hutný, sladký pach."

Přikývl a udělal to. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec ukázal správným směrem.

"Tudy?" zeptal se a já přikývl. "Nebyl jsem si jist, je tu cítit jakoby dvakrát," pokračoval.

"Je. Máme tu dva mrtvé. Jenže ten druhý je slabší, to sám cítíš. Takže nejdřív tudy a pak tam," vysvětlil jsem mu. Poněkud zbledl, ale co se dalo čekat. Dva mrtvé a z nemocnice… To bych ani v normálním případě nenazval dobrým dnem. Fakt, Osude, jdi někam.

Po chvíli jsme bez problému dorazili do pokoje, nechal jsem Louise, ať nás vede. Přišli jsme právě včas, i když moc hezký pohled to nebyl. Holčička na posteli už nedýchala, její maminka plakala a sestřička se ji snažila utěšit. Louis se zarazil, a tak jsem ho postrčil blíže ke vznášející se a zmatené duši.

Holčička se na nás zmateně dívala, byla moc malá na to, aby to dokázala pochopit. Opatrně jsem se na ni usmál.

"Jak se jmenuješ, princezno?" zeptal jsem se.

"Lily," šeptla, znovu se podívala na své vlastní tělo a plačící matku.

"Půjdeš teď se mnou, ano?"

Přikývla, ale znovu se zmateně otočila. Tak to chodilo. Jejich instinkt jim říkal, aby se mnou šli, ale vlastně ani netušili proč. Rozpřáhl jsem ruce a nechal ji, ať mi skočí do náruče. Vyšli jsme na chodbu, ve dveřích jsem se ještě zastavil a řekl jí, ať zamává mamince. Udělala to a zeptala se, jestli ji někdy uvidí. Přikývl jsem.

"Určitě. A bude na tebe pyšná, že jsi byla tak šikovná," pousmál jsem se na ni.

Její matka spáchala sebevraždu o dva týdny později.

Volala nás další povinnost. Jenže jsem poněkud nerad sledoval úmrtí s někým mrtvým, o to víc, když se jednalo o dítě. Alespoň jsem měl tentokrát Louise.

Zastavil jsem se před dveřmi pokoje. Nechápavě se na mě podíval.

"Počkám tu s Lily. To zvládneš. Kdyby něco, křič," řekl jsem mu. Neochotně přikývl a vešel dovnitř, zatímco mě dívenka zatáhla k obrovské plyšové žirafě, co stála na chodbě.

Chvíli jsme si povídali, vyptával jsem se na vše možné. To bylo u dětí nejlepší. Ptejte se a oni vám to většinou řeknou, máte tak postaráno o to, jak je na tu cestu zabavit.

Za několik okamžiků se otevřely dveře a vyšel Louis. Visel na něm chlapec, o něco starší než Lily, a držel se ho jako klíště. Zadržel jsem smích a pokývl směrem nahoru.

"Můžeme?" zeptal jsem se a on nechápavě přikývl. Jednou rukou jsem držel dívenku, druhou jsem chytl Louise. "Stačí se vlastně jen lehce odrazit, je to jednoduché," vysvětloval jsem. Přikývl. Díval se mi na nohy, jako kdyby se snažil co nejlépe zachytit, co vlastně udělám.

Skutečně se stačilo jen trochu odrazit. Fakt, že jsem Smrt a mám s sebou mrtvé, pak už udělal své. Střecha zmizela a my se už jen řítili vstříc k obloze. I ta za chvíli zmizela. Bylo tu jen Nic. Děti to překvapeně pozorovaly. Nechali jsme je jít a ony se rozběhly do neznáma. Na všechno už zapomněly, jejich dětské mysli si pořádně neuvědomovaly, že už jsou po smrti, že tohle není svět, který znají.

Louis si s povzdechem sedl na jeden z obláčků. Podíval jsem se na něj. Čas tu nijak neubíhal, ale i tak jsem se tu nerad zdržoval. Čekala nás další práce, další mrtví.

"Je to vždycky takové?" zeptal se a já na něj nechápavě pohlédl.

"Jaké to je?"

"Já nevím. Je to šílené, mám pocit, jako kdybych je sám zabíjel," povzdechl si a zadíval se do dáli. Přisedl jsem si k němu.

"Víš, co se stane s duší mrtvého, když tam zůstane?"

Zavrtěl hlavou.

"Bude se tam toulat. Sama a navěky, nebude moci nic dělat. Své příbuzné pozorovat do doby, než sami všichni odejdou. Trápí se tam, nemůže jít dál. Může se stát, že na nějakou narazíš. Nebude si přát nic víc, abys ji vzal sebou."

"Myslíš… že se stanem duchem? Takovým, kterého občas někdo uvidí?" zeptal se.

"Ano. Je dost lidí, kteří mohou vidět duše i Smrt. Jen ne každý se pak Smrtí stane," povzdechl jsem si.

"Když ne, co se s nimi tedy stane?" podíval se na mě nechápavě.

"Někdy se přemění v anděly. Někdy se jedná o bývalé Smrti, ty na to ale po čase zapomenou."

"Anděly?" nadzvedl nechápavě obočí.

"Když počkáš, možná nějakého zahlédneš. Předem varuji - jsou to strašné drbny. A většina z nich je teplá," ušklíbl jsem se.

"Vadí ti to?" poněkud se zamračil.

"Že jsou to drbny? Samozřejmě."

"Ne, tohle jsem nemyslel," zrudl a já pochopil. Musel jsem se zasmát. Nechápavě mě pozoroval.

"To mi nevadí. Fakt ne. I když je pravda, že ten z recepce je už otravnej, pořád to na mě zkouší. Což mi připomíná další radu - s žádným z nich nespi, nebo tě budou balit všichni."

"Počkat. Ty jsi taky…?" nechápavě se na mě podíval. Přikývl jsem. A vzápětí se zarazil. Skutečně řekl taky? Ale vypadalo to, že ano.

"Taky?" zeptal jsem se raději.

Přikývl. Ohromeně jsem na něj zíral. Tak tohle se Osudu skutečně povedlo.

"Ale na rande s tebou nepůjdu," zasmál se.

"To věřím. Chodím výhradně do cukrárny na rakvičky se šlehačkou," ušklíbl jsem se a o pár sekund později jsem se smál i já. I když by mě zatraceně zajímalo, v který okamžik ty ledy mezi námi zmizely. Ale stěžovat jsem si nemohl.


Komentáře:
Meredith - A ty jsi má zlatá beta. ^^ A ne, nezdá. O:)
Michato - Merline, kam na to chodíš. :D A ne, zůstaneme hezky u Larryho. O:) Také moc děkuji za komentář u Snu, jsem ráda, že jsi se vyjádřila, i když ti to tak úplně nesedlo - každý má radši něco jiného, vím, ale o to větší dík ti patří. :)
IQY - Děkuji moc. Neboj, múza je pevně připoutána, snad v dohledné době nezdrhne. A ano, Louis by se měl držet. I když... O:)
Lily of the valley - Žádný dlouhý komentář? Máš vidět ty moje obvyklé. Tedy... někdy jsem ráda, že ze sebe vůbec něco vyklopím, takže děkuji moc. :3 (A pardon! O:))
Chriss - Já vím, že měla. Ale no... když tak se naštveš a dojedeš za mnou, ne? :D
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Meredith. | 22. února 2014 v 19:31 | Reagovat

Teď budeš vypadat, jako by sis psala sama komentář, ale já jsem líná se odhlašovat. :D
Takže má drahá, co má do háje znamenat název kapitoly? :D
Jinak je to zase napsané úchvatně.
Vážně nevím, co ti mám dál psát. Protože žádná slova to nemůžou vystihnout.
<3

2 Chriss | Web | 22. února 2014 v 20:18 | Reagovat

To si piš, že dojedu!

Miluju ten humor, fakt že jo. Je to takové ironické a zaslouží si to mnohem víc, než to má teď. Víc komentářů o tom, jak je to výborně napsané, protože to napsané výborně doopravdy je, větší návštěvnost, protože něco takového by měl číst vážně každý...

...Jen tak do ticha, ehm, mohu ukrást jednu rakvičku se šlehačkou? *andělský úsměv*

3 Michato | 23. února 2014 v 11:41 | Reagovat

Ach, jo tohle je úplně úžasná povídka :D Vážně nevím co psát :D Promiň :D Prostě, se mi to líbilo, je to úžasný a piš dál :D Možná je dobré, že zůstaneš u Larryho :) :D

4 IQY | 23. února 2014 v 15:27 | Reagovat

hich, dvaja štvorpercentní na jeden meter štvorcový v oblasti Nič  :))) kurňa, že aká pravdepodobnosť stretnutia? či sa Osud zasa nudí a v polčase medzi druhou a treťou svetovou trošku škádli svojich "zamestnancov"? :))
super kapča a ak dovolíte, milá spoločnosť, ponúknem sa, ja rakvičky rada, ale hlavne s odérom Marrei :))
tieto dnešné sú zvlášť vypečené

5 Lily of the valley | Web | 23. února 2014 v 21:05 | Reagovat

Chi chi, jo, a malá Lily už je v limbu (jestli to chápu dobře, že nepočítáš s nebem/peklem). :)
No, když se nad tím zamyslím, taková práce by mě i docela bavila - ne to umírání, ale jednoznačně lepší perspektiva, než když člověk neví, jestli neumře a nebude už nic. Rozhodně to pomůže při uklidnění duše, že je posílají dál, a ne do úplné nicoty...
Hlavně že to dal dobře :D

Slash normálně nečtu (i když tady jsem věděla od začátku, do čeho jdu), ale občas je to příjemné zpestření. :) Tak se do budoucna velmi těším! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama