Naposledy

18. února 2014 v 19:28 | Marrei |  Game of Thrones
Zdravíčko.
Někdo tu chtěl nějakou tu jednodílovou povídku, pokud se nepletu. Tak tady je, snad vás nijak nezklame. A na Hru o trůny. (Také se už těšíte na duben a čtvrtou sérii? Ten druhý trailer je naprosto boží.) A také slash. A incest. A 15+. A Robb Stark/Jon Sníh. Takže... příjemné počtení. ^^

Za úvodku děkuji Betty. ^^ Za beta Meredith. ^^



Pro Jona to byl velmi zvláštní pocit. Opustit Zimohrad, místo, kde vyrostl a žil, odejít a už se nevrátit. Všechny ostatní volby, které doposud měl, nikdy neznamenaly nic takového, nic tak trvalého. Žádná situace ho na to nedokázala připravit. Na stísněný pocit, kdy se bude rozhlížet po svém pokoji a do malého váčku dávat těch několik málo věcí, které měl. Nepotřeboval toho mnoho. Snad jen meč, svůj plášť a krátkou dýku, již kdysi dostal od svého otce. Do koženého váčku pak připojil panenku od Aryi, dle někoho možná nepovedenou, ale pro něj měla neuvěřitelný význam, pero dravce, které našel jednoho dne při lovu v lesech, zářilo všemi barvami a jemu připomínalo jeho první lovy. Počátky jeho učení, pády z koně, tréninky na nádvoří pod dozorem sera Rodrika, kdy nejednou spadl do bláta a Robb se mu smál.

Robb.

Nechtěl na něj myslet. Zakázal to sám sobě, ale přesto tento slib porušil. Nedokázal to. Zapomenout. Robb možná nebyl jeho pravý bratr, ale i tak tu bylo něco víc. Všechny ty pocity i věci, které se mezi nimi staly. A on je svým rozhodnutím pálil jako zprávy, které přinášeli havrani. Všechny společné chvíle, měsíce a roky jeho života. Bolelo to. Jako kdyby nějaká vaše část hořela. A přitom byste věděli, že to vy jste přiložili pochodeň ke kupě slámy.

Ale nic byste s tím neudělali.

Z nádvoří k němu doléhal hluk a smích. Návrat několika černých na místo, kde se mohli konečně setkat i s obyčejnými lidmi, udělal své. Když přistoupil k oknu a vyhlédl ven, spatřil tam i svého strýce. Bude i on jednoho dne stát tam, oděný v černé, a vzpomínat na roky zde? Netušil to. Pro tuto chvíli si ani nedokázal představit, že odejde, že za několik dní už tu nebude pro něj žádný Zimohrad. Jen Zeď.

Byl natolik ponořen do svých myšlenek, že ani neslyšel otevření dveří. Dovnitř vklouzl jeho bratr, okolo nějž se točily Jonovy myšlenky. Přikradl se potichu k němu a zezadu ho objal. Přitom ucítil, jak se Jon pod tím dotekem napjal.

"Děje se něco?" zeptal se Robb, zatímco mladšího opatrně objímal a přes jeho rameno vykoukl opatrně ven.

"Ne. Jen jsem… přemýšlel," v jeho hlase byla znát kapka obav. Robb najednou přesně věděl, o čem jeho bratr přemýšlel a uvažoval.

"Nerozmyslel sis to," konstatoval.

"Nerozmyslel," potvrdil mu Jon. Na chvíli nastalo ticho. Schovaní ve stínu pozorovali muže na nádvoří. Oděné v černi, ale i v rudé a zlaté Lannisterů a střídmé šedé Starků. Nikdo tam dole neměl ani tušení o tom, že jsou pozorováni dvěma chlapci.

Najednou Robb Jona otočil a ten se vzápětí ocitl nalepen na stěně, Robbovy rty přitisklé na svých. Jeho starší bratr ho líbal dravě, připomínal mu hladovou šelmu, když ho kousal do rtů a přivlastňoval si ho, jako kdyby to mělo být naposled.

Bylo to naposledy.

Jeho ruce putovaly přes jeho boky až k vázání kalhot, tkanička byla vzápětí uvolněna a Jon se nedovedl bránit, jeho ruce marně tlačily na Robbovu hruď.

"Robbe," zašeptal v jedné z těch mála chvil, kdy mu bratr uvolnil ústa, aby se mohl nadechnout.

"Dnes mé jméno vzdycháš nějak brzo," ušklíbl se oslovený a vzápětí se přisál na Jonův odhalený krk. Vyloudil tak z něho vzdych, který mu v té chvíli zněl jako ta nejsladší hudba, krásnější než od jakéhokoliv pěvce Západozemí. Věděl, že mladší nechce, že kdyby mohl, utekl by, odstrčil ho a už se k němu nevrátil.

Jenže to Robb nechtěl. Toužil si alespoň naposled užít tuto chvíli, tu slast, tělo mladšího, jak se kroutí a různě probíhá, jak Jon vzdychá jeho jméno, prosí a škemrá o další dotyk, o tvrdší příraz do jeho krásného těla. Chtěl, toužil. Alespoň naposledy.

Hodil ho na postel a rozvázané kalhoty mu stáhl. Jon se ho snažil zastavit, ale starší mu ruce zachytil a na kratičký okamžik se mu zadíval do očí.

"Prosím. Nech mě dnes… naposledy," zašeptal. Jon mu pohled oplácel. Jako kdyby teď pochopil, když v očích bratra, možná nevlastního ale stále bratra, spatřil všechny ty pocity. Smutek. Ztrátu. Touhu. Něžnost. Natáhl se k němu a tentokrát to byl Jon, kdo jejich rty spojil v polibku. V něžném, neuspěchaném. Souboj motýlích křídel.

Robb po chvíli pokračoval, celého ho opatrně svlékl a vzápětí se i on sám nechal zbavit oblečení. I přes vyhřívané zdi Zimohradu uvnitř panovala lehká zima, která se jim vkrádala do těl, a tak je oba přikryl kožešinou. Ležel tak přímo na Jonovi, tělo na tělo, cítil to teplo i jistý úd, co se probouzel k životu.

Stále ho líbal, rukama přitom zkoumal tělo, které i tak už po tom všem bezpečně znal. Každé zákoutí, každé citlivé místečko. Leželi tam spolu jako dva milenci, dva bratři, dvě spojené duše. Nepřemýšleli o tom, co by se stalo, kdyby teď někdo přišel a viděl je, dva nahé chlapce v jedné posteli. Žili jen pro tento okamžik, pro chvíli zapomnění, aby si nevzpomněli na to, že pozítří se už ani neuvidí. Že se nic takového nezopakuje, raději si nedělali naděje, že se toto stane ještě někdy.

"Mohu?" zeptal se tiše Robb. Jon přikývl a nechal se otočit na břicho i vytáhnout na všechny čtyři. Jeho starší bratr se na něj natiskl, chránil ho tak před zimou a přitom si užíval ten těsný kontakt. Polibky pokrýval jeho záda, zatímco si první prst opatrně hledal cestu do jeho těla.

Vzdychy, které se ocitly vypuštěné ve vzduchu. Něžné polibky a tiché šeptání slov útěchy před bolestí. Opatrné pronikání dalších dvou prstů a nakonec i Robbova penisu. Jon zadržel výkřik, třebaže ruce zatnul do kožešiny, až mu klouby zbělaly. Špatně se mu dýchalo a na krátkou chvíli i vzrušení odpadlo.

Vždycky to takové bylo. Počáteční bolest, která se někdy neobešla bez výkřiku či slz, se ale vždy proměnila zpátky v rozkoš. Opatrné, pomalé přirážení do zpočátku napjatého těla. Vzrůstající vzrušení a tiché vzdechy nesoucí se místnosti přehlušené řinčením zbraní na nádvoří.

Měnilo se to. Pozvolna jako jejich vztah, který se před několika měsíci z obyčejného respektování dostal na něco víc. Na bratrství. Na partnerství se společným tajemstvím. Kdo ví, co by se stalo, kdyby Ned Stark či kdokoliv jiný přišel na to, co ti dva dělají. Možná by u Noční hlídky skončili oba a Zimohrad by připadl Branovi. Možná… a možná by skončili ve vyhnanství, na jihu, na Essosu. Možná každý někdy jinde, daleko a bez naděje.

A přesto to riskovali pro těch několik chvil, jako byla tato.

Robb vyvrcholil do Jonova těla. Patrně až příliš rychle. Opatrně z něj vystoupil, položil ho do kožešin a začal se mu věnovat. Teď byla řada na něm.

Další série polibků, další laskání směřující od prsou přes břicho až do rozkroku. Žádné provokování, prostě ho pojal do úst. Jonovi unikl vzdych a nevědomky mu vyšel boky vstříc. Nechal staršího, ať si dělá, co chce, laská ho jazykem, objíždí citlivou špičku, saje a dohání ho tak k šílenství. Na rozdíl od jiných chvil prožitých s ním ani nestihl upozornit, varovat. Ale Robb si nestěžoval, zvládl to, a pak si jen s úsměvem vyžádal polibek a přitulil se k Jonovi.

"Neodcházej," zašeptal o něco později.

"Měl bych jít. Tvá matka…," nedokončil, oba věděli, co chtěl říct.

"Se s tím nějak smíří," zalhal. "A co Bran? Ještě se neprobudil, budeš mu chybět."

"Jednou za vámi přijedu. Jako strýc Benjen, ale teď…"

"Víš, že to neuděláš," oponoval mu Robb a přitiskl si ho k sobě ještě pevněji. "Ale jednou budeš muset."

"Já vím."

Mlčeli. Jon se nechal uspat v náručí. Jeho starší bratr se o něj postaral, přikryl dekami a kožešinami. O něco později se vytratil z místnosti a nechal ho v sladkém spánku.

Následující den ho viděl naposledy. Nasedal na koně a opouštěl Zimohrad spolu s ostatními. A jako kdyby spolu s ním hrad opustil i kus jeho. Jakási jeho část, která zůstala přichycená na tom mladším, podle mínění mnoha lidí jen pouhém bastardovi. V ten okamžik se zapřísáhl sám sobě. Že pokud se bude muset někdy oženit, tak jen z povinnosti. Nemusí mít potomky, pánem severu se pak může stát Bran či Rickon.

Netušil ale, že přes svou veškerou naději v další setkání, se zmýlil. Už nikdy ho neuviděl.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chriss | Web | 18. února 2014 v 20:09 | Reagovat

I když ten seriál nesleduju, už jen to, že jsi tuhle povídku napsala ty, mě přimělo si to sakra přečíst. A udělala jsem dobře, protože asi vybuchnu.

(Pořád jsem pro to, aby tenhle talentovaný človíček - ANO, ty, moje - napsal slash Zianourry.) (bo Niama, ale to chce ještě čas.)

2 Meredith. | 18. února 2014 v 20:15 | Reagovat

Parádní.
Ne že bych podporovala povídky na takovéhle fandomy a že bych vlastně GoT nějak výrazně měla ráda, ale tohle je úžasné!

3 Verča. | 18. února 2014 v 22:50 | Reagovat

Nenavidim te. Nenavidim ti zkurvene dokonalou  povidku. Ssnjxjskssnlalalsndsosjsbdkxoddwoeb ihysm

4 Michato | 19. února 2014 v 9:00 | Reagovat

Rozhodně se nemění, že bych měla ráda GoT. A Robba jsem neměla ráda nikdy. Ale tohle! To je tak boží ! :D Jen jsem se zhrozila když jsem nahoře v popisku místo Robb Stark/Jon Sníh přečetla Ned Stark/Jon Sníh :D V tu chvíli jsem byla vážně vyděšena, do čeho ses to pustila :D

5 Daenerys | Web | 19. února 2014 v 15:45 | Reagovat

Wow, páni, páni,páni to je famózní, dokonalé, skvostné.. Miluju hru o trůny, je to nejlepší seriál na světě a už se moc těším na čtvrtou sérii..
Wow to je prostě vážně hustý :-D :-)

6 Daron | E-mail | 25. února 2014 v 23:04 | Reagovat

Jsem gay a takhle to vůbec neprobíhá, ale jinak super.

7 Amissa | Web | 27. února 2014 v 18:21 | Reagovat

Tyvole, tyvole, tyvole!! Nezabíjej mě! TT.TT
Dlouho už hledám fanfictions na Hru o Trůny (čtu, na seriál zatím nebyl čas) a Robb/Jon je můj oblíbený pár :3 Je to totálně agbhgjkzjbj *w*
Prosím, napiš na GoT ještě něco :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama