Sen

20. února 2014 v 19:21 | Marrei |  One Direction
Tomlincest. 18 y.o. Louis/22 y.o. Louis. Všechno je jednou poprvé, víte? Nápad se dostavil okolo šesté hodiny ranní, dotažen byl o hodině matematiky, napsán v době, kdy bych se asi měla učit, ale známe se, že ano. I když inspiraci má na svědomí Kayleigh, která si nějakou takovou povídku ve skupině Slash & Spol. žádala. Tak trochu doufám, že pokud si ji přečte, tak to přežije, neochudí nás o Plagiátora ani jinou její skvělou povídku. (A když tak se opravdu moc a moc omlouvám, já vím, že mám mezery a pořád dělám chyby a všechno.)

Za obrázek mockrát děkuji Petí. ^^



Skrz okno pronikalo do pokoje mdlé měsíční světlo. Chlapec v posteli se neklidně převaloval a přitom něco mumlal ze spaní, nesouvislé útržky vět, co absolutně nedávaly smysl. Na chvíli to přestalo a nestrannému pozorovateli by se mohlo zdát, že se už konečně dočká klidného spánku, ale to by se spletl. Jako kdyby přišel další záchvat noční můry a nebohý chlapec skončil na zemi.

Překvapeně zamrkal, a pak se začal vymotávat z deky. Rozespalý a nechápající, protože noční můra odešla okamžitě s probuzením.

"Nechceš pomoc?" ozvalo se kousek od něj a on nepřítomně přikývl. Čísi ruce se chopily přikrývky a pomohly mu z ní. Teprve v momentě, kdy se Louis ocitl zpátky ve své vyhřáté posteli, si uvědomil, že něco je špatně.

Ten muž. V jeho pokoji.

Překvapeně se otočil a vzápětí vykřikl, když spatřil na zemi sedět muže, jak ho s úsměvem pozoruje. Louis se stáhl a natiskl na zeď, šokovaně pozoroval cizince.

"Kdo jste? Co tu chcete?" dostal ze sebe až příliš vysokým hláskem.

"Asi jsem tě vyděsil, omlouvám se," pousmál se muž. "Nechci ti ublížit."

"To mám vám věřit?!" ohradil se Louis. Muž neodpověděl, místo toho se přesunul blíž, přesně tak, aby na jeho tvář dopadalo světlo úplňku.

V tu chvíli si chlapec něčeho povšiml. Ten muž před ním mu byl povědomý. Hodně povědomý, i když si byl jist, že pokud ho někde viděl, pamatoval by si ho. Poněkud vysoký, alespoň co mohl ze svého místa soudit, s hnědými vlasy a očima, které jako by Louis sám znal ze všech nejlépe. A i když se vzápětí ta myšlenka objevila, okamžitě ji zahnal zpátky. Nemohl to být on. Muž byl potetovaný, dobře oblečený a s podivným úsměvem, jako kdyby se ani smát nechtěl.

"Pochopil jsi?" zeptal se muž po chvíli, ale Louis jen zavrtěl hlavou.

"Jsem tvé starší já, Louisi. Z budoucnosti," dodal, když si povšiml dalšího nechápavého výrazu.

"Uhm, to není možné. To je, jako kdyby se srazil náklaďák s coca-colou a náklaďák s Mentos, a nic by se nestalo, víš?"

Muž si povzdechl, ale nic neříkal. Mlčel. Čekal na tu chvíli, kdy to chlapci dojde.

"Ty nelžeš, že ne?" zeptal se po chvíli kluk zmateně. Starší zavrtěl hlavou.

"Nelžu."

Louis se na něj chvíli nechápavě díval, snažil se tu informaci vstřebat. Ten muž, co právě teď seděl před ním, byl on. Jen on. Nikdo jiný.

"Co tu vlastně děláš? Teda jako… většinu lidí jen tak nenavštíví jejich starší já, nezjeví se u nich v ložnici. To už by rovnou mohli zavést den návštěv, určitě by to bylo úspěšnější než Valentýn."

"Sám nevím," přiznal starší, jeho poznámku o neobvyklosti celé situace přešel, "něco mě sem dostalo a já sám netuším co. Ale jsem tu, jak vidíš."

Mladší přikývl a chvíli oba jen mlčeli. Chlapec se uvolnil, přisedl si o něco blíž a se zájmem cizince pozoroval. Když ticho trvalo již příliš dlouho, zeptal se na první věc, co ho napadla.

"Chtěl jsi mi něco říct? Třeba… co se stane? Budu pořád s Hannah?"

Muž se jen smutně pousmál.

"S Hannah ne. Budeš mít někoho lepšího."

"Skutečně?"

"Skutečně. I když to nebudete mít lehké. A ty si postupně uvědomíš, že ti možná chybí něco naprosto jiného, něco, co vlastně ani mít nemůžeš."

"Já… to nechápu," přiznal mladší a nechápavě se na muže díval. Vypadal smutně, jako kdyby ho něco trápilo. Ale chlapec ani netušil co.

"To pochopíš, jednou. Pro tuto chvíli to není vůbec důležité."

"A co tedy je?"

Muž neodpověděl, místo toho se zvedl a přešel až k posteli, na kterou se posadil. Chlapec ho zmateně pozoroval, ale neodtáhl se, stále tam jen seděl.

"Neděs se, ano?" zašeptalo jeho starší já. Ale Louis to ani neměl v úmyslu. Zatím.

Muž si přisedl o něco blíž, a pak se ke chlapci naklonil. Pomalu a opatrně se k němu sklonil, jedna ruka se přesunula do Louisových vlasů. Dřív, než si chlapec stačil uvědomit, co se vlastně děje, ho muž políbil.

Mladší Louis jen vytřeštil oči, ale ochromen situací se nedokázal pohnout ani o píď. Políbil ho kluk. Políbilo ho jeho starší já, které se naprosto záhadným způsobem zjevilo u něho v pokoji. A co víc, líbalo ho tak, že si zpětně byl i schopen připustit, že se mu to možná líbilo. Když se jejich rty o sebe jemně otíraly a starší z nich si ten okamžik naprosto vychutnával, jako kdyby věděl naprosto přesně, že je to poprvé a také naposledy.

Po chvíli se od něj odtáhl a chlapec na něj šokovaně zíral. Ale i přes několik pokusů se mu nepodařilo dostat z úst žádnou z otázek, které se mu rojily v hlavě.

"Říkal jsem, že budeš chtít něco, co nemůžeš mít," znovu se pousmál, tím smutným, nepravým úsměvem. "I když těch věcí bude víc."

Mladší jen přikývl, nic z toho nechápal. Netušil, co to má všechno znamenat, co se to vlastně stalo. Muž se zvedl, dovolil si chlapci dát ještě jednu pusu, tentokrát jen na čelo. Pak se otočil a… zmizel.

Zmizel Louisovi přímo před očima a on jen koukal na místo, kde ještě před okamžik jeho starší já stálo. Nechápal nic z toho, co se v tu noc událo. Pochopil to až mnohem později, kdy vypadal jako ten, co se tehdy zjevil. A zároveň věděl, že nic takového možná nebylo nejlepší. Že některé lásky zůstávají jen platonickými, když toužíme být s někým, kým jsme byli, koho milujeme jen podle vzpomínek našich přátel a videí. A přeci víme, že to nelze, i když se to zdá neuvěřitelně lákavé.

Pro Louise ta noc byla už navždy jen snem s krásným polibkem. Možná si nikdy nepřipustil, že se to skutečně mohlo stát.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Keigh | 20. února 2014 v 19:34 | Reagovat

Děkuju, bejbyyyy^^ Moc jsi mě potěšila, moje. Povedená povídka, yeah, man :D

2 Michato | 22. února 2014 v 10:43 | Reagovat

Já teda pro tentokrát musím říct, že se mi to moc nelíbilo :(. Je mi to líto, ty totiž píšeš úžasně. Napsaný to bylo dobře, jen mi nějak nesedl příběh. Příjde mi to .... divný :D

3 Amissa | Web | 27. února 2014 v 18:35 | Reagovat

Umíš ty napsat i něco, co se mi nebude líbit?
Máš strašně pěknej styl psaní a to téma je zajímavý a takový..neohraný ^-^
(Myslím, že jsem našla další blog, z kterého nebudu jen tak lehce odcházet. Díky :3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama