Two steps from hell - 1. kapitola

25. února 2014 v 18:16 | Marrei |  Two steps from hell
Menší upozornění: Ano, je možné, že jste tohle už někde četli. Od autorky s jinou přezdívkou. Ta přezdívka je ale stále má (protože si dělám právo na trochu víc přezdívek a ne, nevypíšu vám je). Dokonce z tamtoho blogu zmizela. A stále ji píšu s Fay. I tak je tu ale jedna změna - celá první kapitola je přepracovaná, přepsaná. Byly tam chyby, určité nedostatky, tak snad je to lepší. Za komentáře a názory a čtenáře budeme s Fay velmi rády. ^^

Příběh o dívce z doby první války proti Lordu Voldemortovi. Doba Pobertů, vzestupu zla a temných sil, ale stále doba, kdy se objevovala láska a tragické příběhy.
Beatricie Evelyn Wilsonová, jedna obyčejná havraspárská studentka. Ale jedna osoba toho dokáže mnoho, víte?

Obrázek od Fay. ^^



Studenti sedmého ročníku přeměňování se vyhrnuli z učebny. Většina z nich pospíchala na oběd, podobně jako v každou jinou středu jim po dvou náročných dvouhodinovkách vyhládlo. Dívka v havraspárské uniformě se ani nesnažila protlačit dopředu. Sesbírala si své učebnice, a pak počkala, než se uvolní cesta. Přitom se stejně nevyhnula tomu, aby do ní někdo nestrčil. Přešla to jen tichým povzdechem, a když na ni konečně přišla řada, vydala se směrem k Velké síni. Tedy - vydala by se, kdyby ji někdo neoslovil, a nepřerušil tak její úmysly.

"Wilsonová!"

Mířil k ní o něco mladší, zmijozelský student. Povzdechla si, ale vydala se k němu. Souhlasně přikývl a kývl k jedné z málo používaných chodeb, kam se vzápětí vydal. Zastavil se až na místě, kde měl jistotu, že je nikdo neuvidí či neuslyší. Nebo v to alespoň doufal.

"Blacku?" oplatila mu, možná jen bez jeho prudkosti a určitého nebezpečného podtónu v hlase.

"Věřím, že jsi nezapomněla," ušklíbl se. Na moment zaváhala, ale pak se vzpomínky přeci jen vynořily z paměti.

"Nezapomněla."

Něco takového nešlo. Už jen proto, že o tom všem tak dlouho přemýšlela, a nakonec se rozhodla takto. Učinit slib a čekat. Na tuto chvíli. Možná se v koutku duše bála, že oni zapomenou. Že se nic nestane a ve výsledku nebude stát tady a teď. Kdyby sem teď někdo přišel, patrně by se podivil. Ona, havraspárská studentka sedmého ročníku, naprosto nevýrazná a pro většinu studentů Bradavic neznámá. A on, Regulus Black, arogantní student pátého ročníku ze Zmijozelu, miláček kolejního ředitele a někdo s obrovským kouzelnickým nadáním (nebo se to alespoň tvrdilo).

"Máme pro tebe úkol," ušklíbl se. Věděla, kdo jsou ti my. Neslyšela jména všech, dokonce jich slyšela jen pár. A to jí nikdo neřekl, že některá z nich ani nemusela být pravdivá.

Přikývla a on jí podal lístek pergamenu. Rozevřela ho a v duchu si přečetla jména napsané na něm elegantním rukopisem.

Remus Lupin
James Potter
Sirius Black
Peter Pettigrew
Lily Evansová
Dorcas Loučková
Marlene McKinnonová

"Nebelvírský sedmý ročník?" zeptala se nechápavě a vzápětí vyjekla, když jí pergamen vzplanul pod rukama.

"Přesně tak," potvrdil jí. "Potřebujeme o nich informace. Co nejvíc, cokoliv. Co umí, co jim nejde, v čem mají slabiny. Jak spolu vychází, zda se baví i s někým z jiných ročníků či kolejí, s kým se nemusejí. Naprosto všechno, co se ti podaří zjistit," vysvětloval, zatímco se dívala na ta jména.

Znala je, kdo by také ne. Primus, primuska a pár dalších známých tváří. Prefekt, hráči famfrpálu. Ani by nelhala, kdyby tvrdila, že velká část všech školních drbů se vztahuje právě k těmto nebelvírským. A přeci… oni by se už z nich toho dozvěděli spoustu, tak proč…? Nechápala to, zmateně se na něj podívala, ale on se stále jen usmíval, jako kdyby se nic nedělo. Přistoupil k ní blíž a nehledě na nějaké vychování, zvyky či podobně, ji přitiskl ke zdi.

Trochu zalapala po dechu, když se na ni nalepil. Nebylo jí to příjemné, rozhodně ne, ale její ruce vypověděly poslušnost a nedokázala ho odstrčit. Ucítila jeho dech na svém uchu. Nebezpečný, teplý a s příchutí čirého zla.

"Nesnaž se z toho utéci, ano?" zavrčel. "Vím, že si to dokážeš spočítat, chytrá jsi na to dost. Ale my nepotřebujeme drby ani to ostatní, co koluje po chodbách. To už dávno víme, Beatricie. Potřebujeme víc. A jestli to nezjistíš, odneseš si to sama."

Pustil ji a bez jediného dalšího slova se vydal pryč. Svezla se po stěně a dívala se za ním, jak energetickým krokem odchází. Cítila se naprosto zvláštně, tak jako nikdy předtím. Chtěla, samozřejmě, že chtěla. Udělat to všechno. A přesto ji svíral jakýsi zvláštní strach vyvolaný nepřímo vyslovenou výhružkou.

Pokud se jí to nepodaří, odnese si to. Nemusela se k ničemu přímo upisovat, ale jak věděla již předtím, u nich stačilo málo. Hodně málo.

Jedna její část si připadala, jako kdyby stála pod stromem a nad větev nad sebou si uvazovala provaz. Pesimisticky si myslela, že Beatricie nakonec skončí mrtvá. Zabitá avadou či jiným způsobem. Udělal by to Regulus? Nebo někdo jiný? Přemýšlela pak jedině o Malfoyovi, o němž se to ve škole šeptalo. Starší žáci si ho ještě pamatovali jako zmijozelského primuse a některé dávné historky, třeba často v upravených verzích, kolovaly i mezi těmi mladšími.
Tok jejích myšlenek vzápětí zarazila druhá část. Ostře ji okřikla, ať zmlkne. Na co je člověku přemýšlet o smrti? K čemu to vede. Dokáže to. Zjistí to všechno.

Ale jak?

Povzdechla si. Tohle nevěděla. Jak by se někdo jako ona mohla dostat k elitě školy? Možná tu bylo cosi, krajně přátelský vztah z prvního ročníku, kdy se nějaký čas bavila s Lily, ale to bylo vše.

Dívala se na protější stěnu a usilovně přemýšlela. Každý nápad rychle zavrhla, zdál se nesmyslný a předem odsouzený k neúspěchu. A pak se něco objevilo. Bláznivý a ona netušila, zda by jí vůbec mohl vyjít. Dokázala by to? Mohla by vůbec?
Hlavou jí najednou proletěla strašná spousta vzpomínek. Byly to drobnosti. Jenže bolestivé drobnosti, které se do ní zapichovaly jako tisíce nožů, trhaly ji na kusy a ty pak odhazovaly někam daleko. Posměšky, urážky. Tehdy možná myšleny z dětské kruté legrace, ale ona nedokázala zapomenout. Vždycky bolely, i když si to ostatní nemuseli uvědomit. Stejně jako fakt, co dokáže několik slov.

Uvědomila si, že to zvládne. Musí. Jiná cesta neexistuje. Zvedla se na nohy a posbírala si věci. Všichni už odešli na oběd a chodba zela prázdnotou. Jistě zamířila do Velké síně. Už věděla, co udělá. Možná to znělo bláznivě a nahlas se to neodvážila říci, ale jak těžké je někoho sbalit?

Ten pocit v ní vyvolával jakousi neochvějnou jistotu a vykouzlil jí úsměv na tváři. A stejně tak i zmijozelskému, co ji zpod rohu pozoroval. Možná ta holka není úplně ztracený případ.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lily of the valley | Web | 25. února 2014 v 20:46 | Reagovat

No way! Jupí! :)
Cha, práskačka, chytrá potvora, a zároveň oběť? Paráda! Úplně se nemůžu dočkat, jak to půjde dál, název mimochodem super! Miluju TSFH!
No, uklidním ty emoce...
Tohle bude zajímavé. Nový náhled na věc, jen by mě zajímalo, koho to chce sbalit (ne, nebudu si to číst jinde :D ), já chci Remuse! Remus je nejlepší! ... No, dejme tomu, kdybych si měla vybrat, vím, po kom sáhnout, ale chudínek Remus se podceňuje... Nebo Péťa! Daj se dohromady, ty dvě černý ovečky, a bude jim fajn!
Sakra, ještě furt to není moc zveřejnitelný komentář. Když mě nenapadá nic moc rozumnýho, jen se těším, až uvidím, jak to půjde dál. :) Bea vypadá velmi reálně, nemůžu se dočkat, co z ní bude. :)

2 Lily of the valley | Web | 25. února 2014 v 20:47 | Reagovat

Hmmm, když vidím ten obrázek... Siriuse nééé... :/ Ne, vážně, budu to žrát, ať to bude kdo to bude. :)

3 Michato | 26. února 2014 v 14:44 | Reagovat

Super :) Z Harry Potter mám nejradši ( no v podstatě z Harryho generace nemám ráda skoro nikoho :D) právě dobu Pobertů :) Těším se na další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama