10. kapitola: Jsi idiot, ale stejně tě miluju.

12. března 2014 v 19:13 | Marrei |  I'm Death, nice to meet you.
Ech, omlouvám se, vážně. Od pátka nic, mrzí mě to, ale znáte to. Škola má pocit, že se okolo ní točí vesmír. Nemoc se hlásí o slovo, do toho jedete do Prahy k doktorovi... Jo, trochu rušnější, vážně. A kupodivu jsem desátou kapitolu dopsala dřív než Snarry jednorázovku, tak ji tu máte. Snad se bude líbit. ^^



Samozřejmě jsem věděl, že je něco špatně. Během té chvíle jsem stihl odvést jen necelou padesátku osob. A to většina z nich zemřela při tom bombovém útoku na metro.

Už jsem říkal, že kromě nacistů, komunistů, všech možných věřících a tak dále nemám v oblibě teroristy? Asi ne.

Rozhodně jsem se pak ocitl přímo v domě Osudu. Na recepci někdo. A na dveřích visel neviditelný nápis "Vstup, Harry". Opravdu, opravdu ošklivý pocit, když víte, že se tomu nevyhnete. Prostě tam musíte vstoupit, jinak bude zle.

Ale co, jsem Smrt, zabít mě nemohou…

Skoro jsem se měl k odchodu, když jsem si něco uvědomil.

Louis.

Ten pitomec. Idiot. Blázen.

Secvaklo mi to rychle. Vybral si nejhorší možný osud, debil jeden. A já v tom jedu s ním, samozřejmě.

Povzdechl jsem si. Doufal jsem, že půjde dál, bylo by to pro nás oba jednoduší. A lepší. Patrně by to tolik nebolelo. Někteří lidé to dělají často a nelitují. Prostě ty, co milují, nechávají jít dál. Dávají jim možnost, aby byli šťastní, aby žili, protože oni sami jsou jen přítěží.

A jiní nesmyslně trpí. I to jsem věděl. Jako Smrt poznáte hodně lidí a jejich příběhů.

Položil jsem ruku na kliku. Na okamžik se zarazil. Nádech, výdech. Hezky v klidu, Harry.

Možná tam Louis ani nebude a já jen budu seřván Osudem či něco podobného. Netřeba se stresovat.

Otevřel jsem dveře.

Místnost vypadala stejně jako minule. Klidný Osud, kousek ode mě znuděný anděl a na židli… Louis. V duchu jsem zaúpěl a proklel ho do osmého kolene.

Než jsem stihl něco udělat, vymrštil se za židle a vzápětí mě objímal. Zadrhl se mi dech - ne že by to mým plicím vadilo, ty si už pár let pracovaly jen tak, na ozdobu. A aby se nenudily.

Podíval jsem se na Osud přes Louisovo rameno s otázkou v očích. Přikývl. Takže to ten idiot skutečně udělal.

A právě teď se na mě díval, v očích štěstí, které zahnalo zklamání? Skutečně byl zklamaný z toho, co jsem udělal?

Věnoval jsem poslední pohled Osudu, odtáhl se od Louise a téměř ho odtáhl ven. Nezastavil jsem se v chodbě, šel jsem dál, ani přímo před budovou. Potřeboval jsem klid, a i když jsem cítil zmatený pohled v zádech, zastavil jsem se až v momentě, kdy se sídlo Osudu jevilo v dálce až neuvěřitelně malé.

"Harry?" oslovil mě opatrně a pohlédl na mě. Vypadal nervózně, jako kdyby netušil, co si myslet, snad se i bál.

"Jsi idiot," řekl jsem mu rovnou, bez obalu, "naprostý, naprostý idiot."

Sklopil zrak, přitáhl jsem si ho do náruče.

"Ale stejně tě miluju," zamumlal jsem mu do vlasů.

"Já tebe taky," oplatil mi, vykroutil se z pevného sevření, aby na mě mohl pohlédnout.

"I když patrně nevíš, co jsi to způsobil," povzdechl jsem si.

"Je to zlé?" zeptal se opatrně.

"Hodně. Vlastně jsi nás oba uvrhl do noční můry, abych to tak řekl."

"Já-" pokusil se něco říct, ale zarazil jsem ho.

"Ne, to je v pořádku. Nějak se to zvládne."

Láska dělá s lidmi zvláštní věci. Třeba že se stávají optimisty.

"Jde o několik zkoušek," pokračoval jsem, "mají prověřit vlastnosti, které Smrt musí mít. Odolnost, psychiku, musí zajistit, že se ani v té nejhorší situaci nezhroutíš. Co se říká, řídí se to heslem těžko na cvičišti, lehce na bojišti."

Překvapeně se na mě podíval. "Co se říká?"

Přikývl jsem. "Jaksi jsem byl tohoto ušetřen, není to standardní postup. Využívá se jen výjimečně."

"Aha," hlesl a zabořil hlavu do mé košile.

"Všechny ostatní věci jsou neznámé. Možná to ani nebude ze skutečnosti," pokrčil jsem rameny.

"A kdy?" zeptal se opatrně.

"Je to jen na nás, myslím. Pokud se pokusíme přemístit, hodí nás to tam."

Přikývl. Trochu se chvěl. Vypadal tak… bezmocně?

Upřímně jsem se ani nedivil. Musel být nervózní.

A to ani netušil, co se stane, pokud tuto zkoušku nezvládne…

Odtáhl jsem se. Jen proto, abych ho mohl políbit.

Líbal jsem ho, jako kdyby to mělo být naposledy. Kdo ví, možná to skutečně byl náš poslední polibek. Možná i proto byl tak krásný, rty, co se o sebe otíraly v Ničem, třepotání motýlích křídel, i když tu nikde žádný motýl nepoletoval. Doteky, zprvu váhavé, opatrně se otírající a jemné, postupně nabírající na prudkosti, prosycené zoufalou potřebou.

A stejně rychle, jak to začalo, to i skončilo. Odtrhli jsme se od sebe, těžko říct, kdo to udělal první. Lapali po dechu, blbý zvyk ze života, nepotřebujete to, a přesto to děláte.

"Co teď?" zeptal se po chvíli.

"Chceš už jít?"

Zavrtěl hlavou. "Dej mi chvilku."

Dal jsem mu ji. Jen tak chodil okolo, okamžik pomalu, pak zase prudce. Toulal se oblaky, s určitým odstupem jsem ho následoval. I mně myšlenky létaly v hlavě jako splašené. Nervozita a nejistota, bojíte se, nevíte, co a jak.

Děsíte se toho, že on to nezvládne, že vás opustí, po tomhle, po tom, co jste si uvědomili, že ho ztratit nechcete. Je těžké nechat někoho jít. Ale je neskutečně těžší to udělat podruhé.

Ani jsem si neuvědomil, že jsem se zastavil a on se ke mně pomalu vrátil.

"Děje se něco?"

Jako kdyby mě probudil ze snu. Zavrtěl jsem hlavou. Pousmál se a já ho chtěl znovu políbit.

Ale tentokrát mě předběhl. Byl opatrný, asi se bál, ale já se nebránil. Přitiskl ho k sobě, znovu a znovu. Dokázal bych takto trávit celou věčnost.

Odtrhl se ode mě. Chvíli mě jen pozoroval. Tušil jsem, co vidí. Divnou Smrt, o něco vyšší než je on sám, neposedné hnědé vlasy a zelené oči. Z tváře mu odhrnul pramen vlasů. Jako bychom si vyměnili role a já se stal tím, co potřebuje utěšit, obejmout. Že jsem ten, kdo potřebuje, aby mu někdo řekl, že to bude dobré, že se nic nestane. Asi jsem se bál víc než
on.

A přitom to bylo sobecké. Mně se stát nic nemohlo. Jemu ano. Kdyby selhal… Ta myšlenka byla znovu zaplašena do nejzazšího koutu hlavy. Když na něco nemyslíte, nestane se to. Tak to už chodí.

Chytil mě za ruku, navzdory všemu jsem se musel pousmát.

Zamilovaný blázen, co je Smrtí. Ne, to skutečně není dobrá kombinace.

"Můžeme?" zeptal se. Přikývl jsem.

Přemístil jsem nás. Čas se okolo nás vlnil, splýval v jednu šmouhu, točil se a vlnil. Bylo to jiné, náročnější než jindy a ve výsledku jsme oba spadli na zem.

Postavili jsme se. Kousek před námi se na okamžik zvlnil nápis.

Dvacet čtyři hodin.

Tak dlouho tu máme zůstat a plnit svůj úkol.

Okolo nás proběhla dívka. Oděna v bílém, mladá, až moc mladá, patrně studentka střední školy.

Nehodila se sem. Vůbec ne. Ve vzduchu se vznášel ošklivý pach. Zoufání a sténání.

A nemoc, provázející náš úděl.

Skvrnitý tyfus.

Kde to ksakru jsme?!


Komentáře:
F. Drake - To pokračování máš tady? O:)
Chriss - Těším se. ^^
Michato - Nejdřív ještě jednou děkuji za ten ask (a kdyby se někdo nudil, otázky uvítám). A kombinace biologie, zeměpisu a fyziky ještě jde, lepší než mít všechny tři jazyky hned za sebou, taková triáda. :D
IQY - Měla bych ti napsat mail, chybí mi tvá... ach, nevím, zda to nazvat logikou, smyslnost zní úchylně... :D
Lily of the valley - Promiň, pardon, pardon. :D A porno? Ech, a to mi Nits zatrhla, sakra. Ale jak tak zjišťuji, HP fandom mě postupně znovu začíná pohlcovat, takže... O:)
Petí - Děkuji, moje. A promyšlené? Ech, já to vymýšlím za pochodu, skládám puzzle, to je můj koníček, víš? :D
Amissa - Porno... ech. Na hřbitově by to asi nešlo, jak se obávám. :D

Mimochodem - kdo by si tipl, kde se asi Harry s Louisem ocitli? O:)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michato | 12. března 2014 v 19:45 | Reagovat

Jsou někde v minulosti ? :D (asi jsem genius, to by nikoho nenapadlo, že ? (y) :DD)
Boží, boží! Nebo spíš smrťácký ? :D
Držím ti pěsti abys všechno zvládla, i když já teda taky zítra píšu něminu, fyziku, anglinu a v pátek ně,inu znovu :D Vážně lituji té volby jít na německý gympl :D (To brzo když jsem v prváku) :D
Netrpělivě budu očekávám další kapitolu - budu odpočítávat minuty do další kapitoly :D A i když vím, že zejtra nic nepřibude,stejně se sem zejtra aspoň pětkrát kouknu :D
A ať ti to dobře dopadne u doktora. Musíš být v pořádku, protože bez tebe/tvých povídek bych zase nebyla v pořádku já :( :DD

2 IQY | 13. března 2014 v 17:13 | Reagovat

... Zamračený Harry sedel vo svojom obľúbenom kresle, nervózne sa hojdal na obláčiku, výraz v tvári bol mrzutý, mierny tras rúk z vyčerpania.
Denník „Smrť predovšetkým a pre všetkých rovnako“ mu tancoval pred očami, prvý riadok čítal snáď už dvadsiaty raz a vôbec ho nevnímal.
Mal starosti... starosti s Louisom... starosti a strach. Áno, je to strach, musí si to priznať... strach, že on už je stará Smrť, zničená, vyčerpaná a nie je schopná uspokojiť toho náruživého zajačika.
Je to tak!
Posledné dve noci celé premilovali, Louis žiaril šťastím a Harry takmer vypustil dušu! Keď sa roztúžený Louis nadránom opäť mazlivo obtrel o milenca klínom, Harry strácal úsmev a letmý pohľad na malého Harryho vo vlastnom lone bol skľučujúci! Zradil ho! Áno, malý Harry bol zradca.
Ešteže má zdravé ruky a pohotovú pusu.  

„Aby čert kosu zlámal a Osud sa o ňu prerazil!“ šťavnato zanadával Harry a bol šťastný za chvíľku samoty. No myšlienky plné starostí lietali hlavou. Čo bude ďalej? Potupne zlyhá?
Očami túžil zastaviť pohyb hodinových ručičiek a desil sa jeho návratu.

Louis, plný energie, elánu, entuziazmu, eufórie z dokonalých nocí, ráno zmizol s úmyslom skrášliť sa pre Harryho. Tíško zatváral dvere, venoval bozk i úsmev spiacemu vyšťavenému milencovi s povzdychom: „... aaa Bože, dve noci a 10 krááát! Milujem ťa, láska! Ty si môj King Kong!“
A vytrielil do salónu krásy „Nám ani chĺpok neunikne“.
Poznáte to, pre milovanú osobu pretrpíme čokoľvek, len nech sa jej páčime.
Louis prelustroval ponuku, privrel oči, našpúlil pusinku a vyštekol na recepčnú: „Dám si celkovú masáž tela, depiláciu celého klínu, svetlý melírik na vlasy... uumm, opilovať drápky, nalakovať vzor Jaguár... aaa... ešte dentálnu hygienu... ehh, rýchlu.“
A tak sa stalo. Pár hodín prešlo, Louis vstupuje na domovský obláčik.

Hneď vo dverách ho zarazí divný postoj Harryho. Stojí pri stole pred pusteným ventilátorom, ramená zvesené, hlava sklonená, ruky tajomne skryté na hrudi.

„Ahoj, láska.“
„... ehm, ahoj...“ neisto podotkne Harry.
„Čo to robíš?“ špitne Louis a Harry sa mu okamžite otočí chrbtom.
„Nič.“
„Nič? Čo to tam máš?“ zvedavosť Louisa rastie.
„... nič...“
„Asi niečo, keď to skrývaš. No tak, ukáž. Ja ti naoplátku ukážem moje nové nechtíky so suprišovým lakom. A potom, nový melírik... a potoooom... ti ukážem, ako som si dal upraviť hniezdočko pre malého Louisíka.“

S Harrym sa zatočil svet pri poslednej vete. Vedel to! Vedel, že sa blíži čas potupy a zlyhania!

Mierne stratil balanc, natiahol ruky pred seba, v jednej držal čokoládovú zmrzlinu. Louis priskočil bližšie, nahol sa vpred a v tú ranu ventilátor zachytil zmrznutú pochúťku, vystrelil spŕšku hnedých fliačkov. Louis to schytal od tváre až po klín. Šokovaný, pokrytý dávkou hnedkastých mráčikov, s výčitkou v očiach sa obrátil na milenca.

Harry len vytrešil oči, preskakoval pohľadom na fľakatého chlapca, jeho nový lak vzor „Jaguár“ a nápis nad dverami „škvrnitý týfus“, ktorý sa práve objavil a určoval im novú destináciu práce.
Zavalil prvé, čo ho napadlo: „Sorry, miláčik... ale si poprdeli tématický! Pozri kam nás posiela osud.“

Louis len smutno prikývol: „... a čo bude s mojim novým hniezdočkom a malým Louisíkom?“

„Máme prácu, musíme ísť. Škvrnitý Osud... a ty tiež,“ Harry pokrytecky využil situáciu a po dlhej dobe bol rád, že Osud neočakávane zasiahol.
Strápni sa inokedy...

Ach, Marr, bojím sa, čo mu hrozí, ak nestihne včas skúšku! Ty malá tajomná potvorka! Takto vydierať čitateľov!
Ech! Nože pridaj ďalšiu kapču a nehraj na bacily!!! :)))
a áno, posielame Ti veľa zdravia, aby si mohla písať  :))

3 Lily of the valley | Web | 14. března 2014 v 0:37 | Reagovat

V Terezíně? o.O
Je moc pozdě na dlouhé komentáře. :D Bylo to fajn, zase se to pěkně četlo (zase ten kafemlýnek dokola - hrozně mě baví tě číst :) )
Dlouho jsem hledala, než jsem našla autora (v češtině ;) ), co by psal, publikoval na netu, a mě se to nějakým způsobem dotklo. Přijde mi, že teď jsou všude (možná ještě víc než dřív) holčičky, co si splácají svůj příběh během toho, co ho píší, ideálně tak, aby nedával smysl, nedal se číst a všichni mu jednoslovně aplaudovali v komentářích. (Jo, ty sladké časy, kdy jsem něco takového psala... :D )
A najednou - bum, marrei! :) A je co číst. :)

4 Chriss | Web | 15. března 2014 v 22:14 | Reagovat

Asi se zastydím, že z těch komentářů budu mít ten nejkratší, ale já nejsem schopna slov. Po zhlédnutí mého nejoblíbenějšího filmu, po přečtení tohohle, po několika oblíbených songů... Prosím, nedělej mi to ještě horší, piš, piš, a pořád jenom piš. Máš na to, moje. Jen do toho.

5 wristwatch | Web | 15. ledna 2016 v 13:24 | Reagovat

nebankovní půjčka online český těšín :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama