11. kapitola: Čtvrtý dvůr

17. března 2014 v 16:23 | Marrei |  I'm Death, nice to meet you.
Zdravím, zdravím. Tato kapitola je poněkud zvláštní a jiná než ty ostatní. Ukáže vám totiž dobu, kterou mám v nesmírné oblibě - protože jak jednou můj kamarád poznamenal (ve zcela zřejmé ironii), většina lidí má nejradši z historie období největší prosperity, blahobytu, kdy se všichni měli rádi, nebyly tu žádné genocidy a tak dále.
Doufám, že se vám bude líbit, že třeba zanecháte komentář, názor. A také zda máte povídky z této doby rádi, nebo ne. Je zvláštní, že docela dlouho jsem je nepsala, třebaže má srdcová povídka je právě z této doby (a někteří lidé mě za ní stále proklínají).



Zmateně jsem se rozhlížel okolo sebe. A Louis také. Šlo tu jen o jediné. Oba jsme netušili, kde to jsme.

Možná si myslíte, že něco takového je naprosto nepodstatného, mrtvý jako mrtvý, nemusíte se zaobírat místem úmrtí. Jenže ač se to nezdá, pro nás Smrti je to docela podstatné. Protože když víte, kde jste, dá vám to hodně. Co se stalo, co je to za člověka. A jakým jazykem mluví.

V Ničem na jazyku nezáleží. Nachází se tam zvláštní komunikace, která to automaticky přeloží ostatním - a i vám, pokud zrovna nerozumíte. Na zemi samotné to tak nechodí. Proč myslíte, že jsme svázani se svou zemí, kde jsme sami žili? Ano, někdy vás Osud poslal někam jinam, jenže v takové výjimečné situaci jste ani na mluvení neměli čas.

Pamatuji si, jak jednou Osud omylem poslal Herberta ke mně do Osvětimi, menší výpomoc. Problém nastal v okamžiku, kdy promluvil. Vážně, zapomenout, že vlastně mluvíte německy, je docela špatné. A vyděšení mrtví nejsou zrovna příjemné zpestření vaší práce.

"Nenapadá tě, kde bychom mohli být?" zeptal jsem se.

Zavrtěl hlavou. Udělal několik krok vpřed. Rozhlédl se doprava a doleva, zbledl. "Vypadá to trochu jako koncentrační tábor."

Přešel jsem k němu. Měl pravdu. Vysoké stěny, rovné, hladké. Nahoře na zdi ostnatý drát. A tam v dálce… mrtvý nebo jen nehýbající se člověk?

"A to je tyfus, že? To, co tu jde cítit?" zeptal se a já přikývl. "Bergen-Belsen?"

Na okamžik jsem se zarazil. Dobře, tak alespoň něco ho v té škole naučili. Ale zavrtěl jsem hlavou. "Ne. To bych poznal."

Neptal se. Možná pochopil sám, že se s zmíněným místem mám osobní zkušenost. Jenže teď jsme byli jinde.

Ozvalo se zakašlání. Otočil jsem se a jen kousek od nás stál ten anděl, co se předtím s nezájmem opíral o stěnu v kanceláři Osudu. Netvářil se dvakrát nadšeně, ale divte se, žádný anděl nemá v lásce prostředí plné smrti a zkázy.

"Vypadáte ztraceně," poznamenal, jako kdyby to nebylo jasné. "Tohle je Terezín," oznámil prostě, "jste v Malé pevnosti, jedná se o věznici Gestapa. Přes řeku se nadchází židovské Ghetto. A aktuálně tu je problém s epidemií skvrnitého tyfu," poznamenal jen tak mimochodem.

Oba jsme přikývli.

"Louisovým úkol je tu vydržet dvacet čtyři hodin, sbírat všechny mrtvé. Není třeba je dovést úplně nahoru, stačí… hodit, nebo jak tomu vlastně říkáte. A ještě… Harry, ty mu nesmíš pomáhat. Přesně za den - pokud bude dosaženo odpovídajících výsledků - se ocitnete na místě druhé zkoušky."

Další přikývnutí, ne zrovna nadšené. Ale co byste dělali. Anděl se ušklíbl. A pak zmizel.

Ve vzduchu zůstalo viset jen mé povzdechnutí.

"Takže to mám udělat sám," konstatoval Louis.

"Ano," přikývl jsem. "Ale jestli ti to nevadí, budu tu chodit s tebou."

Usmál se. Kouzelně, s láskou. Naprostý kontrast k místu, kde jsme se nacházeli. Měl jsem chuť ho políbit, ale neudělal jsem to. Ne, teď pro to nebylo dobrá chvíle. I když jste Smrt, posloucháte určitá… morální pravidla. A na místě, kde umírají lidé, pro něco takového prostě není místo.

Vykročil doleva. Prošel tunelem, cesta se tu svažovala. Zarazil se dole, v otevřené bráně. Nechápavě jsem došel k němu, postavil jsem se vedle něj.

Pochopil jsem.

Představte si, že se před vámi rozléhá prostor o velikosti menšího náměstí lemován otevřenými dveřmi. Představte si, že všechny ty dveře vedou do místností, kde se tísní lidé. Zbědovaní, vyhublí. Někteří jen spí, jsou jen krůček od smrti, od toho, aby vydechli naposledy. Nemoc je sžírá, polyká, je hladová a lační po těch zbytcích síly, které těm lidem vůbec zbyly. Představte si, že vám něco ve vaší hlavě říká, že těch lidí v každé té místnůstce bylo víc, že se tam tísnili, bezbranní a bez jakékoliv možnosti úniku. Představte si, že se náhle vynoří myšlenka, kde jsou ti lidé, co tam byli a teď nejsou. Odešli? Odvezli je? Představte si, že vám pak něco řekne, že víte naprosto přesně, co se s nimi stalo. Že pro ně došel už někdo, jako jste vy. Představte si, že na takovém místě musíte zůstat celý den, přesně dvacet čtyři hodin.

Na takovém místě jsme se ocitli.

Čtvrtý dvůr terezínské Malé pevnosti. Divte se Smrtím, že obecně nemusejí nacisty, komunisty a podobná individua. A že když už je mají odvést dál, prostě je nahoru hodí. Ošklivě, beze slova. Na co se s nimi zdržovat, když jste ani neměli čas se zeptat těch, které zabili, jak se jmenují.

Louis se pustil do práce. Neřekl mi ani slovo, prostě to udělal. Přešel k prvnímu, chytl ho za ruku a muž se na něj pousmál, cosi řekl. Ale Louis mu nerozuměl, jen stál a nechápavě ho sledoval. Muž to pochopil, zopakoval to německy.

Danke.

Žádná Smrt nedostala jazykový kurz. Louis se na mě nechápavě podíval.

"Děkuje," řekl jsem mu. Přikývl, a pak ho poslal dál. Měl jsem pocit, že jsem v jeho modrých očích zahlédl slzu. Jenže Louis se nezastavil, šel dál. Ze čtvrtého dvora do prvního. Do Ghetta. Zase zpátky. Celý den. Jen odvádět mrtvé, chytit je za ruku, pousmát se, poslat dál. Malé děti, starce i muže, kteří by byli v plné síle, kdyby se jen neocitli na tomto místě.

Byl úžasný, když jsem se na něj tak koukal. Ta lehkost a odevzdanost. V momentě, kdy jsem pochopil, na jak strašlivém místě jsme se ocitli, jsem se bál. Toho, že neobstojí, zhroutí se. Znal jsem to sám. Z jiných míst, Osvětimi a dalších a dalších, ze všech tě prokletých, kdy lidé umírali po desítkách a tisících, kde se člověk změnil na pouhé číslo v dlouhém seznamu mrtvých.

V duchu jsem se sám sebe ptal, jak to zvládá, co ho žene vpřed. Jak zvládá být klidný, když na onen svět pošle malou holčičku, jež něžně vyndá z náručí nemocné matky. Jak se na sestřičku, dobrovolnici, příliš mladou na to, aby měla něco takového vidět, jen usměje a pak ji doprovodí dál.

Až když se náš čas chýlil ke konci - slunce dávno zapadlo a stihlo i znovu vyjít, svými paprsky ozářit tu nehostinnou zem - jsem to pochopil. Z jediného pohledu, který mi věnoval. Z pohledu plného lásky.

Měl důvod. Musel mít. A jeho k tomu vedla ta nejprostší a přitom nejsilnější věc, která mohla být.

Láska. Láska ke mně.

Může být na světě něco krásnějšího?

Čas vypršel. Přivinul jsem ho k sobě, políbil do vlasů. Chtěl jsem mu pošeptat, jak byl skvělý, jak moc ho miluji. Ale nestihl jsem to. Svět se zatočil a my se ocitli na naprosto jiném místě, o několik století dříve.


Komentáře:
Michato - Německý gympl? Tam bych nepřežila, Merline. A neboj, budu se snažit, a když už, tak psát i ze záhrobí. :D
IQY - Stále jsem mrtvá, stále mě zabíjíš, jak to jen kruci děláš? A neboj, Harry tak trpět nebude, to bych mu neudělala (i když vím, že by to možná nějakou úchylnou duši potěšilo, no :D).
Lily of the valley - Tramtadadá! Letí k tobě smrtčí bludišťák za správnou odpověď, muhaha. :D Ach, to mě těší, děkuji moc. ^^ O těch holčičkách mi nepovídej, znám z LB, merlinužel. Asi proto jsem se rozhodla, že nakonec všechny mé povídky budou jen tady a nikam jinam je nedám, muhaha. :D
Chriss - Krátký či dlouhý komentář, to je jedno, jsem ráda i za něj. A stále ti budu děkovat, za něj, za doporučení ve skupině, však víš, moje. ^^
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michato | 17. března 2014 v 16:37 | Reagovat

Myslíš tu otázku jestli máme tuhle povídku rádi vážně ? Doufám, že ne, je to totiž úplně zbytečná odpověď. JASNĚ, ŽE MÁM! :DDD
Jsem ráda, že jsi ji napsala :) Je asi divný říct o tomhle ději, že se mi to líbilo, že ? :D

2 Petí. | Web | 17. března 2014 v 16:38 | Reagovat

A děláš si srandu nebo... Achjo, to jsi to zase musela tak useknout. Je to boží, to každopádně, ale takový konce nesnáším a musím nad tím potom celej den přemýšlet, proč tě napadlo zrovna tohle.
Každopádně se mi to líbí. Je to boží. I když bych byla raději, kdyby tam nebyl ten poslední odstavec. :D:D
Budeme dělat, že tam není a potom tu budou skákat jednorožci a budeme všichni šťastní, okay? :3

3 IQY | 17. března 2014 v 19:37 | Reagovat

uf, tak tu pre mňa končí sranda, sorry, Marr :/
dávnejšie som pomáhala pri projekte s témou koncentračných táborov a už vtedy sa mi ťažko dýchalo :/

verím, že Louis zabojuje a s láskou vyhrá skúšky
aj keď... mnohým v koncentračných táboroch nepomohol ani zázrak :/

zasa prídem a snáď už nebudem čumieť cez slzy

4 Nits | Web | 18. března 2014 v 21:03 | Reagovat

Další. Hned. Díky. Celé jsem to dočetla za... jak dlouho? Do dvaceti minut? To asi ne... Do půl hoďky?
Achjo to je super, doufám, že mi je necháš žít, aspoň JEDNOU. Je to skvělé i přesto, že mě Larry povídky až tak vlastně nebaví...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama