12. kapitola: Zuřivý býk

21. března 2014 v 16:32 | Marrei |  I'm Death, nice to meet you.
Ahojky, tak jak se vám vede, jak se máte? Užíváte konečně pěkného počasí, nebo jako já svůj čas trávíte ve škole, v posteli, psaním, učením nebo u puzzlích? Poslední dobou mám pocit, že je toho nějak hodně - a to jsem jen v prváku, haha - navíc dneska mě čeká kino (Pompeje, u kterých se hlavně těším na to, že tam bude polonahý Jon Sníh), zítra jedu do Lysé na Jaro s koňmi a v neděli to vidím na učení, psaní a tak podobně. ^^

Snad vás povídka stále ještě neomrzela. A omlouvám se za ten konec. Vážně.




V první chvíli jsem si pomyslel, že jsme se ocitli ve středověku, ani ne jedno tisíciletí zpět. Spletl jsem se - a ano, to se stává, ani Smrt není neomylná, na to nezapomínejte. Tuto dobu jsem neznal, ne, sám jsem svůj život prožil až později. Mohl jsem jen hádat, zda se skutečně jedná o antiku, Řecko či Řím. Co asi za normálních okolností dělali lidé, co mě oklopovali, oděni ve zvláštním oblečení, pokřikující a nadšení. Chtěl jsem se otočit na Louise, zeptat se, jestli neví on, přeci jen na rozdíl ode mě nějaké ty hodiny dějepisu zažil, ale nebyl tam. Zmizel.

Už jsem se málem rozeběhl, abych ho našel, ale zabránila mi v tom čísi ruka. Tedy spíš ruka toho anděla, co nejspíš schytal pozici dohlížitele nad námi dvěma. Napůl nechápavě a napůl vražedně jsem se na něj podíval.

"Teď to musí zvládnout sám," řekl mi a přitom pokývl hlavou kamsi dopředu.

Stál tam podstavec a na něm obrovský býk, patrně z nějakého kovu. A pod ním… oni pod ním skutečně rozpálili oheň? Nechápavě jsem to sledoval. Znervózňovalo mě to, podobně jako fakt, že jsem ani netušil, kde je Louis.

"Poprava," objasnil mi anděl, "v tom býku je člověk."

Dobře, víc jsem vědět nepotřeboval. Prostě se tam upeče. Hezky zaživa a tady ti všichni lidé to budou jen s nadšením sledovat. A já si myslel, že na tohle byli experti ve středověku…

I tak tu ale byla jedna věc, co mě znervózňovala. Cítil jsem, že bych měl jít plnit svůj úkol, že tu někdo zemře, ale nemohl jsem. Musel jsem jen čekat, zatímco se mi v hlavě motaly myšlenky a já absolutně netušil, kde ten Louis je, kam zmizel. Plameny se zvětšovaly, nadšení davu stoupalo, už i kov na první pohled prodělával změny, bělal a téměř hořel. Tak kde je?!

Objevil se vzápětí. Za ruku držel ještě jednu duši, moc malou na to, aby si svůj osud zasloužila. Nacházel si cestu skrz dav, vrážel do lidí, co ho necítili, až o několik nekonečných sekund později stanul na podstavci a z býka dostal i zbídačenou lidskou duši.

Ulevilo se mi. Tak strašně moc, nedalo se to popsat. Musel to zvládnout a to nekonečné čekání mi způsobovalo hotová muka. Co když by to nestihl, nezvládl? Skončilo by to hned, nebo by dostal další šanci?

Ne, nedostal, uvědomil jsem si hned vzápětí. Selhal by a skončil by odsouzen k něčemu, co bych nepřál ani svému největšímu nepříteli za předpokladu, že bych nějakého měl.

Nedokázal bych ho ztratit a tahle myšlenka mě neskutečně bolela. Ano, bolela, co jiného by také dělala? Hřála? To rozhodně ne. Ale i bolest dokáže být krásná, dokáže se skloubit s nádherou celého světa a uchvátit vás do své náruče, a přitom vy se z ní nebudete chtít vymanit.

Když zjistíte, že byste bez někoho nedokázali být, co jiného by se vám mělo dít? Měli byste snad být šťastní? Za to, že jste nalezli jednoduchý způsob, jak by vás mohl někdo zničit? Ne, to určitě ne… A pokud byste tvrdili opak, rozmluvil bych vám to.

Chtěl jsem se rozběhnout za Louisem, ale po prvním kroku se svět vypařil. Zbylo jen Nikde a bílá, všude jen bílá. Já a on.

Nebyl to konec, to určitě ne. Ale chvíle úlevy, kdy se mi vrhl do náruče a já jej přijal, objal a přitiskl ho pevně k sobě.

"Vůbec to nepálilo," hlesl po chvíli překvapeně a já se na něj nechápavě podíval. Vzhlížel ke mně, své krásné modré oči upřené na mou tvář, plné věrnosti a oddanosti, o kterých jsem ani netušil, kde se vzala.

"Ten býk, když jsem ho odtamtud bral," pokračoval. Jako kdyby mi někdo v hlavě spojil dva drátky a imaginární žárovička se rozsvítila. Tak o tohle šlo tentokrát… Překonat strach pramenící z lidských pocitů a smyslů, pochopit, že Smrt takové věci necítí, neublíží jí to. Může vámi proletět tanková střela, ale vy si toho ani nevšimnete, sopka na vás vychrlí lávu a vy po ní půjdete, jako kdyby se jednalo o měkký koberec.

"Smrti takové věci necítí," řekl jsem mu a pohladil ho po vlasech.

"Nic takového?"

"Ne. Ani se neudusíš, když se dostavíš na čajový dýchánek s Cyklonem B."

Nadzvedl obočí a trochu se zamračil. "To nebylo hezké."

"Vždyť to ani nebyl černý humor," povzdechl jsem si.

"Humoru se aspoň zasměju, ale tohle nemá ruce ani nohy na to, aby ti to šlo sbírat bavlnu."

Překvapeně jsem na něj zíral. Za normálních okolností bych se asi zasmál, ale teď mi nějak došla slova. Zamračeně mě pozoroval. Nelíbilo se mi to, zbožňoval jsem jeho úsměv a jiskřičky očí.

Jedna z nejstarších pravd na světě byla ta, že většinu věcí vyřeší polibek. Nebo - v těch zbylých - useknutí hlavy, ale to naštěstí nebyl tento případ. Polibek byl lepší.

Miloval jsem to. Chichotal se a trochu se culil, tiskl se ke mně a rukama si bloudil, kde chtěl on sám. Nic pro něj nebylo zakázané, věděl jsem to já i on. A vůbec mi to nevadilo. Protože jsem dělal to samé.

Když se na to zpětně dívám, možná to byl den, kdy jsme se mohli poprvé milovat. Splynout v jedno tělo, propojeni tak, jak to jen jde. Tělem, myšlenkami, konáním, pocity. Nechat se unášet vášní z obláčku kamsi do dálky, do jiného vesmíru. Někam, kde není žádné Nikde, žádný Osud, žádný zuřivý býk, v němž se peče člověk, z nozder tomu železnému tvorovi jde pára a lidé jsou jen… nadšení. Neexistuje nic, jste tam jen vy dva, vše ostatní není podstatné a zanikne v dálce.

Jenže tohle se nestalo. Ani nic podobného. Mohlo, jenže čas je neúprosný, řídí se svým vlastním rozvrhem, když po něm toužíte, vyprchá, když ne, zůstává.

Už jsem cítil jeho ruce pod mým svetrem, hřejivé, něžné, hebké, úžasné. Ale v tom okamžiku se svět zatočil, zmizel.

Tentokrát jsme se skutečně ocitli ve středověku.

Ve stejné situaci, jako jsem zemřel já, kdysi.


V říjnu roku tisíc šedesát šest. V Anglii.


Komentáře:
Michato - Divné to není, divné je to, že povídky z období druhé světové války mě baví psát. :D
Petí - Jo, ty moje konce, pardon, pardon. :D
IQY - Promiň, vážně, ještě jednou. I když jsem ráda - viz email - že to bereš takhle a chápu to. :)
Nits - Že tě něco takového po klíči baví... A nechat žít? Hm, možná... O:)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nitts | Web | 21. března 2014 v 16:41 | Reagovat

Spolu s Azkabanem nejoblíbenější povídka. ^^ A po Klíči to čtu! Kdybych nechtěla, nedělám to. A ta smrt mě pořád děsí...
(oni tě zabijou za to, že se spolu nevyspali)

2 Lily of the valley | Web | 21. března 2014 v 19:22 | Reagovat

No, co si budeme povídat, zase se to krásně četlo. :D
O tom býkovi jsem nikdy neslyšela. Bože, to se vážně dělalo? To je horší, jak nejhorší noční můra... Jen z tý představy, co si zažívá člověk uvnitř, mi je zle.

3 IQY | 21. března 2014 v 20:46 | Reagovat

„Hmmmm.... kde sme to zasa v prdeli, Louis? Čo je to za desivý krik a davy bojovníkov?“ Harry neochotne zazerá okolo seba.
„Si myslím... podľa výzbroje... stredovek, ozbrojená jazda, cvičení lukostrelci, mraky peších ťažkoodencov... aha, tam na kopci... sleduj anglický kráľ Harold II.... pozri tam oproti... normanský veľmož Viliam I.! Jasne, už viem... slávna bitka pri Hastingse!“ Louisovi bleskne víťazný úsmev tvárou.
„Fakt?! Ty si musel šprtať dejiny ako šrób!“
„Nechaj si to! Skrátka som si len spomenul... no... a teraz pôjde Harold II. pod kytičky, lebo schytal šípom do oka a ja mám zasa prácu!“

Harry sa len uchechtol a mrzutý Louis vykročil do bitevného poľa zbierať „bavlnu“ a mraky mŕtvych.

Na anglický trón nastúpil víťaz Viliam I. Dobyvateľ z Normadie a Anglicko si šlapalo po dlhom nose.

Pekná kapitolka a fakt desivý býk. To si nedokážem predstaviť tak krutú smrť uvarením v "kotlíkovom býkovi". :)
Hech, trafila som sa do Tvojho stredoveku? Prezraď :))

4 Michato | 22. března 2014 v 11:05 | Reagovat

Tak tohle bude ještě zajímavý :D Je možný aby Louis převedl na druhou stranu Harryho ? (myslím - jako, když v tý době zemřel..:D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama