13. kapitola: Hastings

25. března 2014 v 19:43 | Marrei |  I'm Death, nice to meet you.
Tato kapitola mě utvrdila v tom, že naštěstí by tato povídka neměla být až moc dlouhá. I když.... nebudu radši předbíhat, kdo ví, jak to ještě dopadne.

Příjemné počtení, jako vždy budu jen a jen ráda za komentáře. ^^




Ze všech situací, které jsem kdy zažil, tu byla jen jedna jediná, co zůstávala v nejzazším koutu mé mysli. Nevracel jsem se k ní a nikomu bych nepřál, aby to zažil také, raději ho poslal kamkoliv jinam, jen ne sem.

Jenže vysvětlujte to Osudu. Kdyby tu jen byl, mohl bych se ho pokusit uškrtit - čistě jen tak, on ten parchant byl stejně nesmrtelný. Ve výsledku jsem se mohl jen velmi, velmi ošklivě podívat na našeho kolegu - anděla.

"Než začneš cokoliv říkat, můj nápad to nebyl," ruce zvedl v obranném postoji, o krok ucouvl. Že by ze mě začal jít konečně strach?

"A mimoto," pokračoval, "má to být jeho poslední zkouška," hlavou kývl směrem k Louisovi, co postával několik metrů od nás, očima si prohlížel prostor pod sebou, díval se na dvě vojska, postavená proti sobě v úhledných řadách, pěšáky, kavalerii, lučištníky. Dřív, než jsem stačil andělovi odpovědět, se k nám otočil.

"My jsme vážně u Hastings? Rok tisíc šedesát šest?" zeptal se nevěřícně, opravdu jsem v jeho očích viděl stopu nadšení?

"Ne, u Stalingradu v roce devatenáct set čtyřicet dva," odsekl jsem a zcela intuitivně se vydal pryč. Stejně jsem tušil, že má pomoc jako v předchozích zkouškách nebude povolena. A víte, když někoho uvidíte umírat, nemusíte to spatřit i podruhé.

Zaslechl jsem, jak anděl Louisovi cosi povídá. Neslyšel jsem ho ale natolik, abych věděl přesně co. Stejně to bylo jedno. Klidně mu to říct mohl, čemu by to ublížilo?

Třeba by si uvědomil, jak moc starý vlastně jsem, a považoval by to za pedofilii? Ne, neměl bych být tak cynický, škodí to zdraví…

Jen jsem šel. Dál a dál, vzdaloval se od místa bitvy, toulal se po loukách a přilehlých lesích, vracel se, měnil směr. I tak jsem slyšel bitvu, tomu zvuku bylo nemožné uniknout. Řinčení zbraní, výkřiky, ržání koní. Pronásledovalo mě to. Vracely se vzpomínky a zvuk jen hnaly do vyšší a vyšší intenzity, měl jsem pocit, že se mi zem pod nohama otřásá, i když jsem jen v klidu stál, zády otočen k bitvě. Potuloval se, a přitom si ani neuvědomil, že jdu k místu, kde jsem se kdysi už jednou ocitl, v lese mezi vysokými stromy vypínajícími se k obloze.

Zaposlouchal jsem se do jejich šustění, které na okamžik přehlušilo i bitevní vřavu. Nezpívali tu ptáci, všechna zvířata utekla. Jen jsem se posadil pod strom, zavřel oči a na chvíli si odpočinul. Už dávno jsem ztratil přehled o čase, nevěděl, jak dlouho tohle trvá. Jak dlouho ještě bude. Odevzdaně jsem čekal na konec.

Po nějaké době jsem otevřel oči. Snad mě z klidu vytrhlo náhle zašustění, pohyb kousek přede mnou, několik hlasů a zvuk blížících se koní. Ke své vlastní hrůze jsem spatřil sám sebe. Stěží jsem šel, každý krok byl namáhavější a horší. A Normané se přibližovali neuvěřitelně rychle. Nemohl jsem nic dělat.

Teď ani tehdy.

Bolelo to. Jako kdyby mi znovu někdo do zad zapíchl kopí a přecválal přese mě kůň. Na okamžik jsem byl neschopen pohybu, jen jsem se díval na sebe, jak jsem ležel na zemi. A umíral…

Tentokrát tu nebyl někdo, kdo by mě vzal dál, řekl mi, že jsem Smrt, že za chvíli bude po všem, ta bolest odezní. Byl jsem tu jen já, ve dvou různých variantách. Smrt a umírající člověk. Paradox vesmíru? Ne, jen jiná realita, kterou využil Osud. Ale stále stejná.

Klekl jsem si k němu. Šokovaně mě pozoroval. Chytil jsem ho za ruku, nedbaje na jeho pohledy. Jen toto mi přišlo správné. Bolelo to. Mě i jeho. On to snášel hlavně po fyzické stránce. A ani se neblížil ke konci, kopí minulo všechno důležité orgány a ani ostatní zranění nebyla natolik vážná, aby ho vysvobodila z předlouhého umírání.

Také jsem umíral. Vnitřně, psychicky. Můžete na onen svět převést statisíce, miliony lidí, ale nic vás nepřipraví na to, abyste viděli umírat sebe. Cítíte to spolu s ním, mumláte modlitbu, třebaže jste už dávno přestali věřit v Boha, doufáte, aby smrt přišla rychle.

Ale po Louisovi nebylo ani stopy. Trvalo mu to příliš dlouho, až jsem se začal obávat nejhoršího. Nestihne to, duše se sama vypustí do vzduchu a stane se jedním ze zbloudilých duchů. A co pak bude se mnou? Může skutečnou realitu ovlivnit to, co se stane zde? Bude to trest, nebo se nic nezmění?

Ta nejistota mě užírala stejně jako ta bolest, krev řinoucí se z ran, namáhavé nádechy a výdechy, zatínání prstů do země, znovu a znovu opakovaná modlitba, mumlání slov, která měla uklidnit, ale míjela se účinkem.

Proč nepřichází? Kde je? Co tam tak dlouho je? Copak neslyší žalostné volání umírajícího?

Možná to všechno znělo neuvěřitelně sobecky, ale trhalo mě to na části, ničilo vše, čemu jsem kdy byl schopen uvěřit. Vracel jsem se k tomu já, kterým jsem býval kdysi, ten mladičký a naivní rytíř, co nezná nic jiného než bitvy, službu svému pánovi, turnaje a smrt je pro něj jen něčím nutným, každodenní chléb, co spolyká bez řečí, třebaže škrábe v krku.

Někdo mě vzal za ruku. Chytil tu, kterou jsem držel svou vlastní, jen zkrváceného a bez zkušeností s odnášením mrtvých. Zelené oči - mé oči - se na mě naposled podívaly, usmály se. Pak Louis počkal tu poslední vteřinu, než vydechl naposled, duši vyhodil vzhůru.

A stejně jak se chvíli točila ve vzduchu, se zatočil i svět okolo nás. Ocitli jsme se v Ničem. Znovu.

Padl jsem na kolena, do bělostných oblak, zmatený a vyčerpaný. Netušil jsem, co dělat, jak normálně fungovat. Vše se vypařilo.

Anděl něco říkal - snad to, že to Louis zvládl a je teď právoplatnou Smrtí? Možná mu i gratuloval, ale já o ničem neměl ani potuchy.

O něco později mě někdo objal. Louis, samozřejmě, že to byl Louis. Vždycky byl.

"Je mi to líto," zašeptal po chvíli.

"Každý nějak umřel. Jinak by nemohl jít dál."

Opřel jsem se o něj, hlavu na jeho rameni. Ta chvíle byla neuvěřitelně krásná a kouzelná, že jsem si přál jen jediné - aby i přes to všechno, co se stalo, nikdy neskončila.

"Ale já přeci-"

"Každý to má jinak. A kdo řekl, že ne? Nějaký infarkt či něco podobného…"

Neodpověděl. Po chvíli se odtáhl, aby se mi zadíval do očí. "Co bude teď?"

"Teď? Nevěřím, že nás Osud současně nepřesunul v čase dopředu," odpověděl jsem popravdě. "Mám pocit, že teď nás čeká třetí světová."


Nikdy víc jsem si nepřál, abych se zmýlil.


Komentáře:
Nits - Hehe, jak koukám, tak si už na absenci sexu začínají zvykat... O:)
Lily of the valley - Ano, dělo. Vystupuje to pod různými názvy, ale párkrát jsem se s tím už setkala, takže...
IQY - Trefila. ^^ I když je pravda, že náš drahý Harry šíp neschytal. :D
Michato - Možné je vše, zvlášť když máme tak zákeřný Osud. :D
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nitts | Web | 25. března 2014 v 20:42 | Reagovat

Já tě jednoho krásného dne za tu druhou světovou prostě zabiju. Normálně a nefalšovaně tě zabiju. :D
Padej vymýšlet další smrti, Gibsonová...

2 F. Drake | Web | 26. března 2014 v 7:20 | Reagovat

Nesnáším tě.
Miluji tě.
Já nevím.

3 Lily of the valley | Web | 26. března 2014 v 7:59 | Reagovat

Ouuuu... Já vím, každý těm svým postavám vládne sám, ale mám pocit, že kdyby to šlo, tvůj Harry se sebere, půjde do reality a pěkně tě podusí. ;-)

4 IQY | 26. března 2014 v 12:03 | Reagovat

noo, pekne si vydusila Harryho + stret dvoch realít a máme na svete obrázok chaosu... alebo chybu v Matrixe...
či ideu z filmu "Zítra vstanu a opařím sa čajem"

... Smrť Harry stojí nad svojim mladým umierajúcim telom, je týraní strachom a duševnou bolesťou... a s každým umierajúcim úderom srdca sa k nim pripojí ďalšia a ďalšia Smrť Harry...
... desivý výjav v roku 1066, Hastings, bitevné pole, ranený Harry v krvavej tráve a nad ním sa skláňa šesť Smrtí a každá si vraví Harry...
ich pobúrený krik priláka Smrť Louisa,
má drobné výčitky, takmer to nestihol, ženie sa k hlúčku Srtím a doliehajú k nemu len útržky zžieravých viet:
- ako si to predstavuje?
- kde v pekle trčí?
- nepočuje prosby umierajúceho?
- to je škandál!
- fakt je tak neschopný?
- ukameňujte ho niekto!
- no a čo, že je nesmrteľný, aspoň mu napravíme fasádu!
- ale, veď je ešte mladý, len sa učí
- ty ho brániš?!
- každý robíme chyby! kto je vinný, nech hodí "kosou" !!!

... Smrť Louis sa len zaškerí, neveriacky pohodí hlavou, pristúpi k umierajúcemu, chlácholivo pohladí jeho tvár i dušu, pomazlí sa s ňou a jemným ťahom ho pošle do neba...

v ten moment sa snem Smrtí vytratí, ostane len jeden Harry a jeden Louis

"Prepáč, chvíľku meškám... ale v Mekáči majú nové menu "Seductive death, die of us", neodolal som, bolo výborné... pozývam ťa, láska!"

Marr, zasa prídem k Tebe na kus smútku, na kus lásky, na kus nádeje...
tento kus bol hořko-hořko-pálčivý :)

5 Michato | 26. března 2014 v 14:46 | Reagovat

Zase nevím co napsat. Prostě jen vyjadřuji účast :D Přečetla jsem, líbilo se mi to. :D

6 Chriss | Web | 27. března 2014 v 17:05 | Reagovat

I když vím, že tenhle komentář nenahradí ty ostatní, a bude beztak krátký, protože zase nevím co napsat, jelikož mi tvoje slova berou MOJE slova (a to už je sakra co říct, když Chriss zmizí z hlavy písmenka!).

Dobře, tohle mírně nezvládám. Celá ta povídka... Originalita. Už jsem alergická na povídky stejného typu, ale u tebe si jsem vždycky jistá, že to bude něco neobyčejného. A tahle povídka se definitivně řadí mezi moje top vícedílové povídky. A že jich moc není, protože jsem až moc kritická. (Nebo možná ne, kdo ví.)

Přemýšlím, že tě zklamu, a budu dávat pouze hvězdičky, o kterých stejně nebudeš vědět. Nebo jako tady komentář nade mnou, psát kratičké komentáře, že nevím, co psát, že je to úžasné, ačkoliv mi to přijde zbytečné, páč to víš. Ale co, uvidíme, jak se vyjádřím u dalšího dílu, který snad - určitě, že jo, Marrei, že jo! - bude co nejdřív. Nah, tady, myslím, končí moje slohové komentáře, které se taky moc často nestávají. Radši už mizím, nebo ti tu nadělám nepořádek.
ILY.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama