Azkabanská tajemství 1

19. března 2014 v 19:05 | Marrei |  Azkabanská tajemství
Možná víte - nebo spíše ne - nejsem typ, co by zůstal jen u jedné rozepsané povídky (TSFH nepočítejme, to je trochu zvláštní případ, víte). Občas si člověk potřebuje odpočinout od přemýšlení o té jedné, pak si nevědomky začne vymýšlet další... a takhle to skončí. Navíc se poslední dobou začínám odsouvat od 1D fandomu k HP.

Příběh začíná o prázdninách před pátým ročník Harryho Pottera. Voldemort se vrátil, ale spolu s ním vstupuje do hry ještě jedna velmi silná hráčka. Záhadná žena, se zvláštní aurou a mnohými tajemstvími. Vydáte se na tuto cestu a odhalíte je?

Za betu děkuji Nits (ještě jí to zkuste zakázat, když se na vás culí na skypu...).

A za úvodku taky děkuji Nits. ^^



Její už tak tiché kroky tlumil koberec, který pokrýval podlahu v chodbě, a tak naprosto neslyšně stanula nad schodištěm vedoucím do kuchyně. Dveře byly otevřené a na schody pronikalo světlo spolu s hlasitým hovorem. A smíchem. Téměř se otřásla, za ty roky si na smích naprosto odvykla, a pokud vůbec nějaký slyšela, jednalo se o smích šílenců a zoufalců.

Zhluboka se nadechla, v ruce pro jistotu sevřela hůlku - jeden nikdy neví - a opatrně sestupovala níže. Zůstala stát ve dveřích, pohledem přejela přes místnost a využila těch několika vteřin, kdy si ji nikdo nevšiml.

Pak vešla a bez jakéhokoliv zaváhání či pečlivého zkoumaní, kdo vlastně v místnosti je, se zeptala, dostatečně hlasitě na to, aby ji všichni slyšeli bez ohledu na právě probíhající hovor.

"Brumbál už odešel?"

Okamžitě se na ni otočili všichni v místnosti. Nastalo ticho. Jenže než stačila svou otázku zopakovat, odněkud se na ni vyřítilo kouzlo. S klidem ho odrazila a s povzdechem se zadívala směrem, odkud přiletělo. Na dvou židlích tam seděli dva zrzaví, téměř identičtí chlapci.

"Tak ještě jednou - Brumbál už odešel?" zopakovala, ale místo toho se na ni vyřítila druhá kletba. Zachytila ji včas a vyslala protikletbu, která jedno z dvojčat vymrštila ze židle a přimáčkla na zeď.

Pak se za jejími zády ozval smích.

Otočila se a spatřila Siriuse, jak se směje. Většina místnosti na něj jen nechápavě koukala.

"Taky tě ráda vidím, Tichošlápku," pozdravila ho jednoduše. "Můžeš mi vysvětlit, proč se ti dva zrzci chovají stejně jako Fabian a Gideon, když mě viděli poprvé?" zeptala se a Black propukl jen v další smích. Ve stejnou dobu se za ní ozvalo několik zalapání po dechu.

Zmateně se odvrátila od svého starého přítele a znovu položila otázku, stále vyrovnaným a poněkud chladným tónem.

"Brumbál už odešel?"

"Odešel," ozvalo se ode dveří. "Stalo se něco, Jane?"

Byl to Remus, kdo jí odpověděl, a ona se na vlkodlaka pousmála, respektive se koutky jejích úst posunuly dostatečně vzhůru, aby lidé, co ji znali, věděli, že to znamená úsměv.

"Nařízení z Ministerstva," odpověděla prostě. "Potřebuji s ním mluvit, ale do Bradavic nemůžu, jsou pod kontrolou," shrnula stručně a Náměsíčník přikývl.

"Seženu ho," řekl a vzápětí zmizel zpátky na chodbě. Žena nervózně přešlápla. Nebyla tu ráda, ale jak se zdálo, tohle nevypadalo na rychle vyřešenou záležitost.

"Co se stalo?" ozval se Sirius, konečně už vážným hlasem. Otočila se k němu a z kapsy svého pláště vytáhla dva srolované pergameny.

"Ministerstvo. Nerada bych to tu rozebírala," kývla hlavou směrem ke stolu, kde všichni ostatní seděli. Neznala je, navíc se jí zdálo, že někteří jsou až moc mladí, aby byli součástí řádu.

Sirius chápavě přikývl, a pak se na ni pousmál. "Rád tě tu vidím."

Odfrkla si. "To jsi asi první a poslední, většina lidí zdrhá, když mě vidí. A metá na mě kletby, jen tak mimochodem," její zrak se stočil k těm dvěma. Seděli na svých místech, oba, a jaksi se snažili zneviditelnit. Nutno podotknout, že neúspěšně. "To opravdu vypadám tak děsivě?" zeptala se jich, oni jen rychle zavrtěli hlavou.

"Občas ano," ozval se místo nich Black, na tváři úsměv, "ale dneska ne, Ostronožko."

Protočila nad tím oči. A pak k němu přešla a k jeho neskrývanému překvapení ho objala. Zprvu váhal, nejistý, co to má znamenat, ale nakonec ji k sobě opatrně přitiskl, ruce na jejích zádech.

Opatrně se odtrhla, za ucho si zastrčila neposedný pramen vlasů, přešlápla, náhle se zdála o nejméně dvacet let mladší. Nemusela promluvit, aby pochopil, co chtěla říct.

Omlouvala se.

A přitom v jeho očích neměla žádný pádný důvod. Zasloužil si to a ona neudělala nic, co by mu nějak ublížilo. Ani náznak, nic. Jen plnila svou úlohu a on tu svou. Za tohle se lidé neomlouvají.

Na schodech se ozvaly kroky, odvrátila se od něj. O vteřinu později dorazil Brumbál, ve tváři nezvykle ustaraný výraz. Pokývnutím pozdravil ostatní v místnosti, jen proto, aby se vzápětí otočil k Jane. Pousmál se, byl rád, že ji vidí. A zároveň smutný z toho, že ji vidí při této příležitosti. Nemusel vědět, co za zprávy mu přináší. Stačilo tušit.

"Jane," pozdravil ji, laskavým tónem, který z ní vyloudil pousmání se.

"Profesore," oplatila mu a zároveň s tím mu podala dva svitky pergamenu. Bez dalšího slova je rozevřel, přelétl pohledem. Místnost se ponořila do ticha.

Brumbál neřekl nic, ale Jane stačil výraz v jeho tváři. Zmučený výraz někoho, kdo v tom vidí přesně to, co ona. Podal jí pergameny nazpět.

"Nechtěla bys-," začal, ale přerušila ho. Zavrtěla hlavou, ministerské nařízení schovala zpět do kapsy pláště.

"Ne. Nenechám se odtamtud takto vyhnat."

Přikývl. "Na zítřek svolám další schůzi řádu."

Pokrčila rameny.

"Zdržíš se na večeři?" zeptal se Sirius, ale zavrtěla hlavou.

"Musím jít," přešlápla a usmála se na něj, "nashledanou." Pak se otočila, poslední pohled věnován Lupinovi a Brumbálovi. Black ji ale dohnal, chytl za rukáv a obrátil k sobě.

"Dávej na sebe pozor."

Řekl tím naprosto vše. Tušil, na rozdíl od ostatních, mohl i vědět?

"Budu."

Pustil ji, na rtech se jí přitom zabydlel smutný úsměv. Byla to lež, samozřejmě. Jenže lhát musíme, když chceme ochránit své milované od kruté pravdy. Co jiného můžeme dělat? Máme jim snad říci, že ne, jdeme téměř na smrt, že se možná staneme prvními oběťmi této války?

Z chodby se přemístila, kuchyň za sebou zanechala tichou a rozpačitou. Nezajímala se o to. Zvykla si na fakt, že její přítomnost není většině lidem příjemná, že je zanechává nechápavé. Ale to už k tomu patřilo, stejně jako mnoho dalších věcí. Jako chlad, který se jí okamžitě vkradl až na kůži, když se po několika vteřinách v meziprostoru ocitla na útesu, co jako ostrý zlom vyčníval z ledového moře.

Azkaban. Pro většinu kouzelníků místo, kterému se za každou cenu chtěli vyhnout. Pro ni to byl domov. Znělo to absurdně a nevěřícně, ale nedokázala to popřít.

Zakolísala, vzápětí našla ztracenou rovnováhu a jala se stoupat vzhůru, po tmavých kamenech, vlhkých, jak je tu a tam zasáhla vlna. Svět se tu halil do věčné temnoty. Mraky pokrývaly oblohu, temné a husté, pod nimi se do hladiny moře až do neuvěřitelné výšky vznášely mozkomoři, temná stvoření, která z člověka vysála vše, co jen trochu zavánělo štěstím. Jí už po těch letech nezbylo nic, kromě těch několika málo vzpomínek, jež bezpečně zůstaly schované v myslánce. Nevěděla, proč tak učinila. Jako kdyby naivně počítala s tím, že si je jednoho dne vrátí do paměti…

Azkaban byl úžasná pevnost. Se silnými zdmi, chodbami, co se složitě větvily, zrádná schodiště a s magií, která si žila svým vlastním životem. Zrádné a přitom na pohled úchvatné místo. Milovala jej. Prošla neexistující bránou - průchodem ve zdi, nad hlavou jí visely vytažené železné mříže, z každé straně hlouček mozkomorů. Vytvářelo to odstrašující, ledovou auru, která se jí vkrádala do mysli, a vzápětí odešla, když nenašla nic, čeho by se mohla nasytit.

Jedním pohybem hůlky si vykouzlila světelnou kouli, jež ji provázela na její cestě věznicí. Procházela patro za patrem, nahlížela do cel, na hromádky čirého neštěstí, které někdo vydával za lidské bytosti, nevnímající její tiché kroky, zatímco se utápěli v hrůze svých životů a celého světa. Postupně, jak stoupala výš a výš, k celám k těm nejhorším zločincům, její smutek nad zbídačenými životy vězňů vyprchával a měnil se v nenávist. V posledním patře, kde cely sloužily jako domov těm, co tu měli přežívat do konce svých životů, to ani nešlo. Ne, když u většiny věděla, koho zabili, co jim udělali. Znala jejich oběti. Všechny, od první do poslední.

Včetně jejího bratra.

Nezabil ho nikdo z těch, co se jí každým svým pohledem vysmívali do očí, vliv mozkomorů na ně neměl vliv. Proč by měli plýtvat silami na své spojence?

Věděli to. Oni i Jane. Sama umírala, zatímco jejich síla rostla. Povstávali z hlubin, kam je uvrhli. Je i jejich Pána.

Věděli to všichni, jen pár lidí této pravdě odolávalo.


Ani Sirius patrně nepostřehl, že své nashledanou vyslovila stejným tónem jako sbohem.


Za názory, hodnocení a komentáře budu neskutečně ráda. ^^
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nits | Web | 19. března 2014 v 19:10 | Reagovat

Betovala jsem to, četla jako první, heč! Achjo, já jsem super. Jo a já se neculím, já se pouze potutelně usmívám. A ta úvodka je strašná. :D Ujde, ale... ew. Chápeš.
Taky bych chtěla psát s takovou ladností povídky na HP fandom. Šíleně ti závidím. Jsi hrozně šikovná. A okouzlující. A...
dobře, počkáme si tři hodinky, ano?
Prostě se mi to moc líbí a hrozně se těším, co se z toho vlastně nakonec vyvine. ^_^
PS: Ta věta, co máš pod nápisem "Menu" se mi moc líbí. Prozradíš mi proč?

2 Lily of the valley | Web | 20. března 2014 v 21:09 | Reagovat

Auuuu, další HP ff! Oh, it´s Christmas!

Líbí se mi to, Ostronožka, Jane, moc sympatická ženská - hezky pěkně se uzavřít a být happy - nebo minimálně míň nešťastná.

A zase úplně jiný, nový styl... I like it. (A občas nelajkuju, když mám tendence psát kousky komentářů v angličtině, ideálně citáty ze svých oblíbených seriálů.)

Hlavně se fakt těším, jak to půjde dál, o co vlastně půjde.

Brumbál už odešel? ;-)

3 Catie XXXXXXX | Web | 21. března 2014 v 14:13 | Reagovat

zajímavý :D ;) máš moc pěkný blog, moc se mi to tu líbí! ;)

4 Ronnie | E-mail | Web | 21. března 2014 v 20:01 | Reagovat

Mám takový dojem, že jsem po dlouhé době našla další super povídku na Poberty a HP obecně :D Líbí se mi to, je to sice takové zvláštní, že se moc nedokážu vžít do té hlavní hrdinky, ale určitě si přečtu i další kapitolu :D fakt pěkný :))

5 Michato | 22. března 2014 v 9:18 | Reagovat

Konečně jsem se k tomu dostala :D Tohle je vážně úžasný :D Jane je mi nějak sympatická, i když je rozhodně.. zvláštní :D

6 Nemesis Moriko | E-mail | Web | 26. března 2014 v 10:25 | Reagovat

Krásná kapitola:3
Další HP FF, souhlasím s Lily, it's Christmas!:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama