Azkabanská tajemství 3

30. března 2014 v 17:32 | Marrei |  Azkabanská tajemství
Uch, celý týden? Snad vám to čekání vynahradí alespoň to, že je to poněkud dlouhá kapitola a divím se, že mě za ni Nits jako beta nezabila. A ano, měla bych psát, možná dnes stihnu třeba začátek nějaké jednorázovky, uvidím, čas je hrozná potvora, víte? ^^

Za přečtení a komentáře budu jen a jen ráda. :)



Probudila se. Náhle, jako kdyby ji ze spánku vytrhl sen, který vzápětí zapomněla. Pokusila se posadit, zcela instinktivně, ale vzápětí spadla zpátky do peřin. Rozhlédla se okolo sebe. Neznala ten pokoj, i když si snadno domyslela, že zůstala na Grimmauldově náměstí 12. Tmavě zelené tapety a stejně barevné těžké závěsy. Kousek od postele stála židle z tmavého dřeva, prázdná. Byla tu sama.

Po chvíli se znovu pokusila posadit, tentokrát úspěšně, a o něco později už stála na nohou. Přidržela se postele, pak se váhavým krokem vydala z místnosti. Otevřela dveře na chodbu a pomalu šla dál, jednu ruku na zábradlí. Každý další krok byl o něco jistější než ten předchozí, ale znala účinky lektvaru natolik dobře, aby věděla, že se jí může náhle zatočit hlava, což by jistě způsobilo pád ze schodů.

Dorazila až do přízemí a chodbou se vydala ke kuchyni, něco ji tam povědomě táhlo. Netušila ani, kolik je hodin, ale cosi jí říkalo, že tam dole by někdo být mohl.

"Jane?"

Překvapeně se otočila a o vteřinu později ji už Remus držel v náručí.

"Vylekala jsi mě. Na chvíli odejdu a ty se probudíš."

"Omlouvám se," musela se pousmát. Trochu, nepatrně, ale ano.

Opatrně ji pustil. Viděla jeho úsměv, který rozzářil zjizvenou vlkodlačí tvář. Chyběl jí.

"Máš hlad? Molly už začala připravovat snídani."

Přikývla a nechala se dovést do kuchyně. Držel ji za ruku, aby snad nespadla, a ona se nebránila. Jindy by ji to možná až urazilo, ale dnes to nechala. Byla to krásná připomínka starých časů, kdy si nejprve musela vybojovat svou pozici - sice byla dvojče, stejně staré, ale stále dívka, u které přátelé jejího bratra měli tendenci ji ochraňovat.

Posadil ji ke stolu, zmíněná Molly tu ještě nebyla. Jane si připadala zvláštně. Seděla, pozorovala hodiny, jejichž hodinová ručička se šnečím tempem přibližovala k sedmičce.

Baculatá žena se náhle vynořila z vedlejší místnosti, cosi říkala Remusovi. Pak spatřila Jane a zářivě se na ni usmála.

"Dobré ráno," pozdravila ji opatrně Jane, nevědomky si z nervozity na prst natočila pramen vlasů.

"Dobré ráno, drahoušku," Molly až viditelně zářila, když jí pozdrav oplatila, "hned ti něco přinesu, ať se v klidu najíš, než dorazí ty pakobylky."

"Děkuji," Jane se cítila trochu… zvláštně. Měla být mrtvá, ale žila. A přitom se zbavila určité tíhy - a třebaže ji nosila dobrovolně, ulevilo se jí. Spadlo to z ní, bolest to odnesla. A lidé… Už to bylo dlouho, kdy se ocitla ve společnosti člověka, který by nešílel ze vzpomínek a hrůzy. Najednou se ocitla v domě s těmi, kteří to neznali. Byli šťastní. Je úžasné vidět někoho šťastného a je jedno, zda je vám právě do breku. Jane ten pocit milovala, ale zároveň nedokázala být ve společnosti takových lidí dlouhou dobu. Vždy se začali ptát. A to ji zabíjelo víc než jejich pláč.

"Co ruka?" zeptal se ji Remus a vytrhl z přemýšlení. Překvapeně se na něj podívala.

"Ruka?"

Zamračil se. "Měla jsi zlomené zápěstí a ránu na paži. Ty o tom nevíš?"

Zavrtěla hlavou. "Děkuji."

Nechápavě na ni hleděl. "Za co-?"

"Ty mi vážně chceš tvrdit, že mi ji vyléčil Sirius?"

"Popravdě to udělal Severus. Vypadalo to, jako kdyby měl o tebe starost," přiznal. Mlčela, jen přikývla. Snape? Lhala by, kdyby tvrdila, že ji to nepřekvapilo. Zachránil jí život, a pak udělal i tohle? Že by nebyla jediným členem řádu, který se snaží odčinit své minulé činy?

Chvíli spolu s Remusem jen mlčky seděli, každý zahloubán do svých myšlenek. Pak se objevila Molly, s úsměvem jim přinesla snídani a zároveň ji začala připravovat i ostatním. V tichosti se ponořili do jídla. Teprve teď si Jane uvědomila, že má hlad. Nikdy moc nejedla, ale teď tu byl.

"Jak dlouho jsem spala?" zeptala se vlkodlaka, když vyprázdnila celou misku ovesné kaše.

"Tři dny."

Přikývla. I kdyby něco říct chtěla, nedostala by se k tomu.

"Páni, snídaně!" ozvalo se nadšeně za ní, a než se stačila vzpamatovat, u stolu už sedělo několik hladových dětí. Snad si ji ani nevšimli, jen zběžně pozdravili Rema a Molly a pustili se do jídla.

A Jane jen překvapeně dívala na chlapce, který seděl kousek od ní. Podívala se na Náměsíčníka a ten přikývl. Nic jiného nečekala, samozřejmě, poznala ho hned, ale překvapilo ji to.

"Jane, nedáš si ještě něco?" oslovila ji Molly a vytrhla ji tak z podivného transu.

"Ne, děkuji, paní-," sekla se, marně pátrala v paměti.

"Stačí Molly," pousmála se, "ale kdyby něco - Weasleyová."

Jane přikývla. "Nebyla jsem si jistá. Občas se mi pletou jména."

Starší žena se pousmála. Neptala se, naštěstí. Jane si nebyla jistá, zda by dokázala teď říci své příjmení. Tady a teď.

"Jane!"

Překvapeně se otočila, ale bylo to téměř k ničemu, protože o vteřinu později ji už Sirius drtil v objetí a přes její rameno propaloval vražedným pohledem Remuse.

"Udusíš mě," zasýpala a následně se dostala z jeho sevření. Jeho oči zářily a na tváři mu pohrával úsměv, který si pamatovala ještě z dob, kdy společně navštěvovali Bradavice.

"Docela jsi nás vyděsila, Ostronožko," posadil se vedle ní a upil čaje, který si nenápadně vypůjčil od Remuse.

"Někdo to dělat musí, Tichošlápku," pousmála se.

"Ostronožko?" ozvalo se z druhé strany stolu ještě, než Sirius stačil odpovědět.

Harry. Překvapeně se na něj dívala. Zaujalo to jej. Proč? Proč by někoho zaujala její přezdívka?

Místnost ztichla. Sirius i Remus mlčeli. Tušili, k čemu tohle povede? Neřekli mu to? Ne, samozřejmě, že ne.

"Ostronožka je má přezdívka," řekla konečně.

"Vy jste také Poberta?" zeptal se.

Přikývla. Neptala se, jak o tom ví. Možná se Sirius nebo Remus zmínil.

"Takže jste znala mého otce."

Další přikývnutí. Nedokázala nic říct. Co by také měla? Že ho znala celý život, od narození až po smrt? Že si s ním rozuměla víc, než s kýmkoliv jiným? Že pro ni byl nejlepším přítelem, ochráncem, bratrem?

Ne, nic takového nedokázala. Místo toho se otočila na Siriuse.

"Jak to vypadá s Azkabanem?" zeptala se, povšimla si určitého zklamání v jeho očích. Čekal, že to Harrymu řekne?

"Popletal nařídil, aby se to vrátilo ke stejnému režimu, spravují ho přímo bystrozoři. Tonksová dostala první den, včera se vrátila naprosto zničená."

"Tonksová?"

"Nymfadora Tonksová, dcera mojí sestřenice Andromedy," vysvětlil jí, ale ona jen zavrtěla hlavou.

"Nic mi to neříká. Ale to teď asi bude normální, jak hádám," smutně se pousmála.

"Vy jste byla v Azkabanu?" nebyl to Harry, kdo se zeptal. Ale dívka, která seděla vedle něj. Pozorovala Jane obezřetně. Jako kdyby věděla. Na okamžik Ostronožce připomněla Lily. Také se na ni takhle dívala. Chytrá, inteligentní dívka.

"Nevíš to sama?" odpověděla jí na to svou vlastní otázkou. A stačil jí další pohled na to, aby zjistila, že se skutečně nezmýlila. Věděla to.

"Jednou jsem o tom četla… myslela jsem, že to byla jen nějaká chyba."

"Chyba v mém jméně nebo že Azkabanští strážci nejsou jen mozkomoři?"

"V obojím," přiznala dívka.

"Mozkomoři nejsou spolehliví. Někdo na ně dohlížet musí. Původně to měli na starosti bystrozoři, střídali se tam. Právě to Popletal zavedl znovu. Po čase se objevovali i strážci, vždy někdo z řad bystrozorů, kdo se nabídl, že to bude dělat. Musel složit přísahu a pár dalších věcí. Párkrát se stalo, že bystrozor nepřežil ani vstupní rituál."

"Proč? Co se stalo?" Byla zvědavá, ale Jane to nevadilo. Proč také. Zvědavost je dobrá vlastnost. Dokud nepřijdete na něco, kvůli čemu vás ostatní budou chtít zabít.

"Jedná se o černou magii, samozřejmě. Jednoduše řečeno - strážce musí černou magii používat, nebo ho to zabije."

Dívka se na ni ohromeně dívala. Došlo jí to, a pak i ostatním. Pro Siriuse a Remuse to nic nového nebylo, ale ti mladí… Povšimla si dvojčat, co tehdy odrazila, jak si něco šeptají.

"Jste Poberta a používáte černou magii?" zeptal se Harry obviňujícím tónem.

"Harry-," Sirius se pokusil něco říct, ale přerušila ho.

"Ano." Co jiného měla také říct? Lhát? Na co, jaký to má smysl. Tohle byla pravda.

"Vždyť je to… špatné," hlesl.

"Černá magie sama o sobě není špatná. Jen je používaná ke zlým účelům."

"Zabíjí," namítl pohotově.

"Popravdě znám víc způsobů, jak někoho zabít pomocí bílé či šedé magie než pomocí černé."

Ohromeně ji pozoroval. Nevěřil jí. Viděla to na něm, ale co jiného by se dalo čekat?

"Avada není jediná kletba, díky které lze někoho zabít, Harry."

"Neříkejte mi Harry."

Ta tři slova bolela víc než cokoliv jiného. Neříkejte mi Harry… Nechtěl ji. Možná díky tomu rozhodl její vnitřní rozkol. Cítila, jak ji Sirius chytl za ruku, ale ucukla a zvedla se. Měla se k odchodu, i když tu byla ještě jedna věc.

"Víš, jak smrtijedi zabili tvé prarodiče?" zeptala se ho. Jen šokovaně zíral, a tak pokračovala dál. "Byla to kletba Occidere sang. Využívá se v lékouzelnictví, v omezené míře. Pokud to ale přejde přes určitou hranici, člověka to pomalu zabíjí," na okamžik se odmlčela, zhluboka se nadechla. "Rodiče mi zabila tahle kletba. Nejčistší bílá magie a oni umírali několik hodin, naprosto bezmocní. Mého bratra zabil Voldemort přímou smrtící kletbou. Během okamžiku a ještě tě stihl zachránit. To se pak ta bílá už tak krásná nezdá, že?"


Naposledy na něj pohlédla. Pak se otočila a vyšla z místnosti. Netušila, kam jít, ale potřebovala pryč. Hned, kamkoliv.


Předchozí kapitolaKapitoly ► Následující kapitola

Komentáře:
Michato - Asi si dám cíl - Napsat povídku, co se nebude Michato líbit. :D
Nits - Byli jsme děti? Ne. Byli jsme dvojčata? Možná... O:)
Lily of the valley - Až z nich ta radost přímo tryská, že? :D
Nemesis Moriko - Děkuji. ^^ Polomrtvou, s černou magií a Azkabanem na krku... skvělá kombinace. :D
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michato | 30. března 2014 v 18:55 | Reagovat

Tak to budeš mít hodně těžký, napsat něco co se mi nebude líbit :D Jako, některé tvoje věci se mi líbí víc, některé míň, ale VŠECHNY se mi líbí :D Prostě to nezvládneš :D
A Jane a Sirius spolu mají něco víc, nebo jen hledám něco co není ? :D

2 Nemesis Moriko | E-mail | Web | 30. března 2014 v 19:34 | Reagovat

krásné:3 mi se líbil ten konec s tou černou a bílou magií, zastávám názor, že žádná magie není ani špatná ani dobrá, jen záleží na tom, kdo ji používá:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama