Two steps from hell - 3. kapitola

7. března 2014 v 17:23 | Marrei |  Two steps from hell
Zdravím, zdravím. Je tu další díl TSFH. A tenhle mám na svědomí já. A vím, že ten konec není ideální. O:) A děkujeme za komentáře, jste skvělé, holky. :3




O tom, jak to vůbec udělá, přemýšlela jen okamžik. Bylo to jako záblesk múzy, který ji náhle oslepil a přinesl zářnou myšlenku. S chutí dojedla oběd, a pak se vydala do knihovny. Patrně by tam zamířila tak jako tak. Milovala to místo, vůni starých knih a klid, který tu povětšinu roku - s výjimkou zkouškového období - panoval. Dnes ji tam ale vedl hlavně jiný důvod.

A ten se jmenoval Remus Lupin.

Ze svého seznamu si ho vybrala zcela intuitivně. Věděla, že by u Jamese, u něhož bylo veřejným tajemstvím, že se stále snaží sbalit Lily, šanci neměla. Se Siriusem by to k ničemu nevedlo, Peter byl… no, co si budeme nalhávat. A tak jí zbyl Remus, poněkud záhadný prefekt. Znala ho od vidění, stejně jako ona trávil hodně času mezi knihami.

Do knihovny vešla bez nějakého většího plánu, nechala to, alespoň částečně, náhodě. Pozdravila knihovnici a vydala se mezi regály. Chvíli jen tak přecházela, když si ho povšimla. Mířil k oddělení o přeměňování. Stačil jí jediný okamžik na to, aby pochopila, pro co si jde.

Vydala se stejným směrem, trochu přidala do kroku. Věděla, kterou knihu hledá, i kde je. Potřebovala ji včera, a tak se mohla pro ni jistě natáhnout. Chytila publikaci, ale vzápětí ucítila cizí ruku na té své. V duchu se pousmála, i když navenek zrudla. Remus se odtáhl a podíval se na ni s omluvným výrazem v očích.

"Promiň… já… ehm… neviděl jsem tě?" dostal ze sebe a začervenal se.

"Nic se nestalo," pousmála se na něj, "asi jsem ti sebrala knihu, co?"

Přikývl. "Ale to nevadí, najdu si jinou," zamumlal.

"Ostatní jsou na nic, věř mi. Ale jestli chceš, můžeme se o tuhle podělit. Stejně potřebuji jen pár drobností."

"To bych byl rád," přikývl s nadšením. S nevyřčenou otázkou kývla k nedalekému stolu u okna. Zel prázdnotou, a tak si snad myslela, že by si tam mohli sednout, pěkně v soukromí…

On ale zavrtěl hlavou. "Mám věci támhle," pokývl k jednomu z dalších stolů, "tak jestli ti to nevadí…"

"Nevadí," pousmála se a sama se k němu vydala. Posadila se na volnou židli, knihu odložila. Remus chvatně přiběhl, aby si sklidil své pergameny na alespoň trochu formované hromady. Sama si vyndala své věci, z poloviny zaplněný svitek pergamenu, brk a kalamář.

Chlapec se mezitím chopil knihy a chvíli v ní usilovně, leč neúspěšně listoval.

"Strana sto šedesát sedm," napověděla mu.

"Já… děkuji." Vypadal naprosto nesvůj, jako kdyby nebyl na něco takového zvyklý. Sdílet prostor s dívkou a přitom se učit. Přišlo jí to roztomilé, že téměř zapomněla na pravý důvod toho, proč tu vlastně je.

Potichu pracovali, ona svou esej, jež nám profesorka McGonagallová zadala před několika dny, dopisovala, zatímco on úspěšně začínal. Po chvíli se zarazila a tázavě se na něj podívala.

"Mohu?" zeptala se a pokynula ke knize.

"Ach, samozřejmě," podal jí ji.

"Děkuji," pousmála se na něj a pustila se do hledání části, kterou nutně potřebovala.

"Já… ehm…," začal po chvíli poněkud zmateně. Vzhlédla k němu.

"Potřebuješ ji?" zeptala se a poukázala na knihu. Zavrtěl hlavou.

"Já jen… je mi to blbé… ale jak se jmenuješ?" zněl poněkud váhavě. Jako kdyby se toho bál.

"Beatricie," dívka se pousmála, i když měla sto chutí skákat radostí. Byl to zvláštní pocit, rozhodně ale hezký. Když vám váš plán vychází lépe, než jste si vůbec dovolili doufat.

Remus jí úsměv opětoval, sám pro sebe si jméno párkrát zopakoval, snad aby si ho zapamatoval. Dívka se mezitím vrátila ke své práci. I tak ho stále po očku pozorovala. Nenápadně, ale přeci.

Odpoledne ubíhalo. Společně pracovali, a i když skončili s přeměňováním, stále seděli u toho jednoho stolu. Bylo to příjemné a přitom pro oba neobvyklé - byli zvyklí na to, že v knihovně pracovali sami, u nějakého zastrčeného stolu.

Jenže tohle bylo stokrát lepší.

Stále tu panovalo ticho, jen občas narušené slovy jako "prosím" a "děkuji". Ale ten pocit, že najednou to sdílí s někým jiným, byl nenahraditelný. Každý občas potřeboval někoho k sobě, třeba jen tímto způsobem. Na kradmé pohledy a úsměvy, když se jejich oči střetly.

Netrvalo to do nekonečna, merlinužel. V jednu chvíli se ozval hluk, dupání nohou někoho, kdo se rozhodl znesvětit svaté knihovní ticho. V další okamžik se objevili dva chlapci, nadšeně se přiřítili. Teprve když spatřili dívku, zarazili se a pokračovali o něco klidnějším tempem.

Beatricie si jich ani nepovšimla, vzhlédla k nim až v momentě, kdy oslovili svého kamaráda. Překvapeně se na ni dívali. Nervózně se na ně pousmála, a pak se znovu vrátila ke své práci. Jejich tichý rozhovor vnímala jen napůl. Žádnou důležitou informaci nezaslechla, a tak to mohla v klidu nechat jít.

"Beo?" oslovil ji chlapec a ona vzhlédla. Mimoděk si uvědomila, že ji oslovil Beo. Už si ani nepamatovala, kdy ji naposled někdo takhle oslovil. "Měj se hezky. A děkuji."


"Není za co," oplatila mu úsměv, a pak se jen dívala, jak se s ostatními vydal pryč. Sklonila se k rozdělanému úkolu a ještě chvíli pracovala. Až do doby, kdy jí někdo jemně poklepal na rameno a něžně oslovil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily of the valley | Web | 7. března 2014 v 23:09 | Reagovat

Ňu ňuuu... To je tak krásný, i když je to taková mrcha.... :D
Je zajímavé, že i když to vypadá, že byla nějak šikanovaná, je to perfektní herečka a poměrně sebejistá holka! :)

Je to Remus? Je to Regulus? Je to letadlo?... Mě se to líbí - a líbí, a chci další! ;)

2 Michato | 9. března 2014 v 18:25 | Reagovat

To je tak super :3 Jsem strašně ráda za aktivní HP ff :)) Poslední dobou už jich je strašně málo (myslím hlavně těch kvalitních) :))
Beatricie se mi líbí :D Taková..mrška :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama