15. kapitola: Lidé jsou idioti.

1. dubna 2014 v 18:33 | Marrei |  I'm Death, nice to meet you.
Také jako já nemáte rádi Apríla? Většinou kvůli němu chytám zbytečné šoky, a tak ani nic nečekejte ode mě. (Takže ano, povídka tam je, nic na vás nebude křičet a podobně.)
Příjemné počtení, drazí. :) A přežijte!




Všichni se začali rozcházet. V hloučcích, ve dvojicích, vyměňovali si novinky, nejbizardnější úmrtí a tiše nadávali na Osud, který se vytratil jako první. Snad mu došlo, že pobývat ve společnosti naštvaných Smrtí není nejlepší nápad.

Otočil jsem se na Rachel, která postávala před mapou a se zájmem si ji prohlížela, jako kdyby se snažila něco vyčíst.

"Nedává to smysl," řekla, možná si ani neuvědomila, že jsme k ní s Louisem přistoupili.

"Co nedává smysl?" předběhl mě a zeptal se první. Překvapeně se na něj otočila.

"Tohle všechno. Když uvážím aktuální situaci…"

"A řekneš nám, co se tedy stalo?" obrátil jsem se na ni s úsměvem. Přikývla.

"Jak dlouho? I když, to je stejně fuk. Jedná se tak o události posledních pěti let, pokud si dobře pamatuji. Nějaké ty problémy na východě Evropy, Ukrajina a Rusko. Menší národnostní a náboženské potyčky, z hlediska mrtvých nic významného. To je asi to nejzvláštnější," odmlčela se, "Vy začínáte v Nizozemí, že? Tak to schytáte začátek a podle mapy dost krvavý. I když to máte všude, jak tak koukám."

"Něco zvláštního v Haagu?" zeptal jsem se. Vždyť právě tam jsme měli začít.

Přikývla. "Mezinárodní soudní tribunál dostal něco k řešení, nejsem si jista, co to přesně bylo. Něco s menšinami a rasovou nenávistí, mám takový pocit. Co je hlavní, tak trochu to rozdělilo svět na dvě poloviny, dva názory. A jeden se klaní na stranu Ameriku, druhý k Rusku. Taková studená válka naostro."

"To zní dost krušně," poznamenal Louis. Jen pokrčila rameny.

"Je tu ještě jedna věc. Vědcům se podařilo upravit termonukleární zbraně. Teď je z nich opravdová vodíková puma, žádný uran, žádná radiace. Prostě jen vodík, který ti smete skoro celé město z povrchu zemského za tisícinu sekundy."

Nahlas jsem zaúpěl. Takže budeme sbírat houbičky. Hříbky na obloze. A mrtvé jako bonus k tomu. Skvělé.

"Co se dá dělat, že. Já mám pocit, že mě tam v Indii čeká pěkná genocida, vy to máte aspoň bez zbytečné krve," smutně se pousmála. Její povzbuzení vážně nezabralo. Mrtvý jako mrtvý. A když máte tělo, aspoň ho najdete. Teď jsem měl pocit, že většina těch našich obětí si bude jen tak poletovat prostorem, zmatení.

Jedině kdyby lidé vymysleli, že ta vodíková nebude zabíjet jako atomovka, ale moc jsem tomu nevěřil. A i kdyby byl způsob, jak tuto nevýhodu pro nás, Smrti, odstranit, na co se s tím dělat? Aspoň ušetří za hřbitovy.

"Ještě nějaké otázky?" otočila se na nás přívětivě, ale oba jsme zavrtěli hlavou. Na co vědět víc. Stejně jsem měl takový pocit, že tahle válka má v příčině jen a pouze lidskou blbost. Žádnou krizi či něco podobného. Jen blbost.

Co byste čekali, když lidé jsou idioti.

"Tak se mějte hezky a zvládněte tu válečnou zónu," pousmála se, "snad se ještě někdy uvidíme," dodala a vydala se ven. Nechápavě jsem se za ní díval.

"Neříkal jsi něco o tom, že Smrti nemohou umřít?" obrátil se na mě Louis.

"Říkal. A taky nevím, co to mělo znamenat," dodal jsem rychle.

Přikývl. Pohledem přejel přes místnost, zjistil, že jsme tu sami, a pak mě políbil. Přitáhl si mě k sobě, přitiskl své rty na ty mé, nečekal na svolení, jen si bral. A já dával.

Na co se bránit? K čemu to je dobré, když máte poslední klidnou chvíli předtím, než se ocitnete na místě, kde má zemřít neuvěřitelné množství lidí? Proč se nepoddat, neužívat se, nevyjít vstříc? V duchu jsem litoval, že jsme neměli více času. Že jsme nemohli jít dál. Jistě, i líbání bylo krásné, nádherné, kouzelné a vaše vědomí se při něm ocitla kdesi ve výšinách, ale bylo to jako vylézt na Mont Blanc, když tu stále byl Mount Everest.

"Kolik máme času?" zeptal se v pauze pro nadechnutí. Nepustil mě, stále si mě k sobě tiskl, jen opustil mé rty, zhluboka dýchal a snad se připravoval na další kolo.

"Málo," odpověděl jsem, ale stejně ho to neodradilo od dalších polibků. Rukama šmátral po bocích, jakoby hledal něco, co tam nebylo, pátral, mapoval.

Kdykoliv mohl kdokoliv přijít, ale komu by na tom záleželo. Možná i přišel. A pak odešel, nechal nám naši chvíli. Poslední chvíli klidu před válkou a mrtvými. Ne, ani na okamžik jsem nemyslel na to, co řekla Rachel. Nechal jsem to plavat.

A později toho nikdy nelitoval, protože obavy dovedou zničit i tu nejhezčí chvíli. I když tyto byly oprávněné, co na tom sejde? Až později jsem zjistil, že skutečně věděla víc, tu trpkou pravdu, která v řadách Smrtí vyvolala větší nevoli, než by to dokázal celý fialový svět.

Odtrhl se ode mě. Netušil jsem, jak dlouhá doba uplynula. Bylo mi to jedno, i když jsem věděl, že musíme jít. Povolil své sevření, ustoupil jsem. Držel jsem ho za ruku, díval se do jeho nádherných očí. Modrých a úžasných. I když jsem odtrhl zrak, viděl jsem je. Na obloze, ve vodní hladině.

"Půjdeme?" zeptal se a já přikývl.

Půjdeme. Do Haagu i na všechna ostatní místa. Půjdeme za svým posláním, úkolem, proklínat těch pět i Osud. Proklínat lidi za to, co si dělají sobě navzájem, za jejich nesmyslné ničení a vraždění.

Ruku v ruce jsme se přenesli přímo do centra Haagu. Vzápětí zjistili, že to nebyl až tak dobrý nápad. Jen kousek od nás se prohnal kůň, svého jezdce - policistu - ztratil někde po cestě. Instinktivně jsme od sebe uskočili, každý na jinou stranu. Jen proto, aby se mezi nás dostali lidé, rozběsněný dav. Ani jeden jsme netušili, co se to stalo. Možná to bylo naprosto jedno, protože nás vzápětí volala naše povinnost.


Psal se květen roku dva tisíce devatenáct a svět stál na pokraji třetí světové války. A my s ním.

Předchozí kapitola Kapitoly ► Následující kapitola

Komentáře:
Petí - Velkou slovní zásobu? Hah. Ha. Ha. Ha. :D Ale děkuji. ^^
Nits - No, a když to bude něco jiného než zabití Smrtí? O:)
IQY - Snad odpovědi stačily v komentáři, nevím, jestli jsi je postřehla (taky jsem se k tomu dostala až kdo ví kdy, že). A děkuji, ony ty otázky dost pomáhají, mně je třeba jasné vše, a pak si uvědomím, že čtenářům to být jasné nemusí. :)
Lily of the valley - Konečně někdo sdílí mé nadšení pro zničený svět! :D
F. Drake - Vyspí, vyspí. ^^
Michato - Toho území mají víc, protože se jim to rozloží do několika let, z jednoho hřbitova na druhý, abych to tak řekla. :D A romantický sex? Uhm... no... uvidíme. O:)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fay | 1. dubna 2014 v 19:49 | Reagovat

Ja ťa zjem. Kým si zverejňovala celú poviedku som si hovorila "Ah, počkám, kým to dozverejňuje a potom si to prečítam." lol, nooo.
Ono ma to donútilo čítať. A prečítala som to za... Polhodinu.
A začítala som sa. A ONO TO TLAČÍTKO DALŠÍ KAPITOLA NEFUNGUJE. OMG. OPRAV TO.
Okamžite pridaj ďalšiu kapitolu! Lebo dfsgsuebsjam!
Ďakujem za porozumenie.

2 Dj Perush | 1. dubna 2014 v 22:18 | Reagovat

Já tě vycucám brčkem. Tak jsem jen tak z legrace klikla, že třeba už přidáš, a voilá, je to tu.
Jak jen říct, že jsem ohromená a nadšená a velmi-na-další-díl-se-těšící, aby to neznělo ohraně a pateitcky? Už vím. Napíšu k tomu *FANGIIIIIIIIIIIIRLING!

3 Michato | 3. dubna 2014 v 18:09 | Reagovat

Tak doufám, že tento komentář už tu zůstane :D
To vypadá skoro na romantiky při tahání mrtvol :D Místo zrovna romantický není, ale aspoň budou spolu :D :3 No, ale pochybuji, že bys jim to nějak neztížela, že ? :D

4 F. Drake | Web | 8. dubna 2014 v 7:13 | Reagovat

Asi tě sežeru.

5 IQY | 25. dubna 2014 v 13:45 | Reagovat

kde sa nám stratila Marr s Múzou??
žeby prudká oblievačka a zákerné "pretiahnutie"?? myslím korbáčom po krížoch... samozrejme :))

už mi chýbate, Ty, Harry, Louis, niet čo čítať na nete... teda je čo čítať, /kopec "klopotín" / ale Tvoje písmenká majú glanc, myšlienku a bavia nás :))

6 Love | 21. června 2014 v 10:16 | Reagovat

trvalo mi půl hodin se zamilovat..
miluju to
strasne
a
opravdu
si vyprosuju aby jsi zacala znovu psat😊

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama